pátek 22. dubna 2016

DEMOKRACIE JEDNOU SMUTNOU FOGLAROVKOU

Srozumitelnost versus přesnost ● Losna nebo Mažňák ● relevantní politická aktivita nejsou volby ● skutečné uznání až od budoucích

Často jsem – nejen při psaní - postaven před následující dilema. Jak
1) předejít nařčení z infantilních sklonů a zároveň
2) zachovat srozumitelnost při souběžné přesnosti sdělení.
To je mnohdy otázka.
K PRVNÍMU: Vykašlete-li se na toto riziko, dáváte tím do budoucna zbraň oponentům, že s čímkoliv kdy přijdete, může být označeno za výplod dětinského amatéra. Široce přitažlivé teze (přitažlivé = musely být nejprve co nejvíce posluchači pochopeny) mohou být pouze rozplizlým balastem. Ovšem bývají způsobilé vyvolávat aplaus. A že jim mnohdy chybí ideologická systematičnost? Antidemokrat se kolektivismu vysmívá soustavně, na tento fakt si stěžujte jinde.
K DRUHÉMU: Obráceně, tedy myšlenka s precizní důkladností, zase snižuje počet svých pochopení schopných adresátů natolik, že mnohdy působí co samomluva do lavóru. Hlavně když je pro její prezentaci ve všech ohledech omezený prostor. Sice se člověk může konejšit, že zájem po celistvě řečeném (integrálně předložené ideologii) přijde až po sebeobětovavším se revolučním gongu, jenže alespoň nějaké myšlenkové bližní je vhodné mít už teď.    


Úvod je obecný. Ale dnes nebudu pokračovat obecným jazykem. To bych uvedl termín demokratické paradigma a vůči němu se vymezil. Což zde již několikrát proběhlo a zaručeně mnohokrát ještě proběhne. Protentokrát si dovolím zaběhnout právě k NEPŘESNÝM příměrům, jejichž dětský pramen je nesporný. Tudíž bych neměl být nařknut z nesrozumitelnosti. A obvinění z nepřesnosti pro jednou snesu:

„Koho volíš, Losnu nebo Mažnáka?“ Větička, která se stala díky kinemotagrafickému zpracování Foglarova díla známou i negramotným. Východisko, že správce veřejných záležitostí musí vzejít jen z volby. Nezbytnost všech členů společnosti prociťovat své vtažení do  určování vítěze. Ctít meze ve fungování kolektivu stanovené i pro dobu mezi periodickými vášněmi. Respektovat striktní pravidla plodící vítěze a přijmout autoritu pocházející z onoho většího počtu hlasů.
Stejně tak pro dnešek přeskočím skutečnost, že Antidemokrat právě nastíněným nejen pohrdá, ale už svým posláním se cítí být povinen podkopávat veškeré podobné šablony (paradigmata). Jenže okolí je DEMOKRATIZMEM natolik nakažené, že vždy, když se ocitnu v podvečerních debatních salónech, v různých podobách „losnovsko/mažňákovská“ otázky nevyhnutelně zurčí. Já osobně nemám nic nad bádáním po současné politické situaci, ba přímo toto je nezbytné, ale PROČ POŘÁD CÍTÍM ono bádání v atmosféře, koho tedy nakonec já/my budeme volit?
Vysvětlení je snadné: v oněch debatách paradigma demokracie - losnovsko/mažňákovství - předvádí orgie. (Pouze se moji kolegové někdy zastydí nazývat se DEMOKRATY, když přebírají termíny vypreparované z historie.)

Politické práce lze činit mnoho a je přímo naším posláním onu vykonávat. Přitom vůbec není potřeba, aby byla rovnou nazývána politickou prací (třeba jen „blogerství“, „správa písmáctví“, „audiokumšt“, „udržování přežívajícího jádra“, ale především ostatní možnosti povznesené nad ostnatý drát trestního zákona…). Protože hlavní smysl a rozměr oné činnosti stejně jednou pochopí až budoucnost, která bude analyzovat naši éru. Proč tedy téměř všichni jsou umanutí domněnkou, že sklizeň naší aktivity  musí být ještě za našich životů? Ideálně napřesrok?? A to ještě ono ovoce bude servírované dle paragrafované etikety poraženého demokratismu???

Žádné komentáře:

Okomentovat