neděle 29. ledna 2017

Tahání za drátky

SÍLA HLASU ° ELÁN ° GALANTNOST ° SÍLA ° JMÉNO ° FINANCE

Lze se neopakovat, když jádro politična je stále stejné? Kdosi se zhostil snadno vyhmatatelných postupů a už ani není potřeba klít na nikoho konkrétního. Jen upozorňujme na ony MECHANISMY.
Úkazy stopovatelné při utváření Režimů si namodelujme na zrodu kolektivů na dětských letních táborech (otevírání zbrusu nových hospůdek na rodících se sídlištích apod.). Postupy parchantíků jsou až obludně podobné nešvarům politicky spikleneckého jednání!

Jednou z prvních věcí je silný hlas. Sám o sobě nestačí, ale jedině pomůže. Křiknutím si vydobudete onu sekundičku, která na okamžik ustrne tok dění a vy dáte o sobě vědět. O sobě, svých tužbách, svých zájmech. Když se někde něco „přerozděluje“ (zde favorizované skupinové role) to už by musela následovat extra kreténskost, abyste si uškodili podobnou výbavou jako je silný hlas.
V celostátních parametrech úlohu hlasivek hrají masmédia. Schválně si všimněte s jakou časovou blízkostí se v dějinách vyskytují čím dál více mocnější média (zprvu tištěná periodická) vedle blouznění o všeobecném hlasování co zdroji moci.

Galantnost je čímsi, co si nemusíme překládat jen jako plesový doplněk. Zde spíše jako umění vytříbeného přístupu k rozdílným. I mezi desetiletými dětmi. Jednomu polichotit tím, jinému zas oním, třetímu naopak nenápadně sdělit cosi nevhodného k povídání před předchozími a čtvrtého uhranout pochválením jeho intelektu, byť zjevně nikdy nedosáhne svéprávnosti. Verzí je spousta, ovšem já patřím k neobdařeným pro podobné vypočítavosti. (Snad jakousi oplátkou u sebe alespoň nalézám um dekódovat naznačené sklony u jiných.)
V celospolečenské podobě toto začíná právě halucinogenních teorií o všeobecné rovnosti, která se posléze zhostí posvátného hlasování. A na střeše je marioneta nedotknutelného zdroje moci. Nejen „Všichni jsme si rovni“, jak se pěje v marších demokratického uspokojování. Ale i to, že všem vnutíme stěžejní buzolu. Pochopitelně se zase nejedná o nic jiného než o chladně vypočítavý postup. Ale bývá úspěšný. Nejspíš proto, že ve skutečnosti vůbec nic nenechává na náhodě nebo na rozmařilosti nálad. Galantně všem NAMLUVÍME něco o jejich důležitosti. Proč je nemluvíme? Dále:

Elán k čemukoliv je dalším nepřehlédnutelným fenoménem. Takový Jeník s ochotou svůj silný hlas používat i když se mu napoprvé nezadařilo, to je hráč obdařený předpoklady k moci. Opakování a opakování ( = elán k činnosti) je studnicí úspěchu. K prosazení. Vždyť jakému procentu vše vychází hned napoprvé?
Podobně ani ochota davů nevzniká, když Režim předhodí svou do poetična zabalenou strategii jen tak ledabyle. Nýbrž až neúnavným vtloukání do hlav se zrodí stěžejní modla, o jejímž vesmírném středobodu je zavrženíhodné pochybovat a úlohy jejích primárních zvěstovatelů se dotýkat. (Ale nechoďme až tak obecně, podobným opakovacím mechanismem se dá bezpečně naaranžovat ona vůbec VOLITELNOST. Jednotlivých politiků, politických stran, ale i značek pracích prášků.)

Pakliže se stavidla rozvolní, rozhodně neuškodí síla. Ale nehroťme věc až k jejímu použití, vždyť tato povětšinou postačuje coby odstrašující možnost. Když i umanutý řev s bezmocnou galantností na situaci rezignuje, tato možnost je všezubá (i při ohrnování nosu nad podstatou síly). A která dětská partička nebo hospůdka nepozřela její příchuť?
Nejprimitivnější podoby síly coby mocenské výztuhy Režimů – to snad není potřeba dokládat. I přes předhánění se vějičkami svobod, pro ty zásadnější oponenty je vždy silových uzd dostatek. Ale když by západní Režimy cítily cosi v rozměrech skutečného konkurenta, robustní bič je po ruce. A nad těmi, momentálně se ocitavšími spíše v mezích politické bizarnosti, i příležitostně provětráván. (Nebudu natolik přízemní, abych brečel nad osekanými možnostmi projevu. Za stávajících podmínek jsou stejně nepřátelské tvrze řečmi nepřemožitelné.)

Jméno bude také v dětských mikrokolektivech devízou úspěšnosti, byť spíše v podobě „staršího bratra“.
A v širších politických rozměrech? Tam nejen že tušíme úkaz, kterak jistá skupina je předřazená svým etizujícím trucem žonglovat s údajnou relativností všeho ostatního. Ale poklesněme do krajnosti. K bahnu stranictví v ČR: najednou těch až laškovně nenadálých synů slavných otců…

Na finanční stránku jsme málem zapomněli. Tato je nejen v politice, ale i v  právě se ustanovujících partičkách, natolik samozřejmou záležitostí (v globální politice pak až trapně adresnou), že „objevování“ soudobých základů společenské architektury by uráželo intelekt čtenářů.
V naší laboratoři jsme přešli skutečnost, že tyto úkazy v čisté podobě se vždy vyskytují TEPRVE na nějakém podhoubí, které jejich význam USMĚRŇUJE. (Třeba dětské táborové kolektivy mají nad sebou příslušné vedoucí; určitá obyčejová pravidla nalezneme i mezi dosud si neznámými sídlištními ožungry.) Ale což zrody Režimů v posledních staletích se též neudávaly AŽ V KONTEXTU ZÁJMU SPECIFICKÝCH ELIT?