Jak
vlastně psát politickou esej, když to mám soudem zakázáno? Pro
připomenutí citace z rozsudku soudu prvního stupně „Obžalovanému
tedy nelze než doporučit, aby se pro příště
zdržel jakýchkoliv radikálních projevů ve veřejném prostoru, a
to včetně jeho veřejně přístupného profilu na
sociální síti Facebook.“ (Bod 19 odůvodnění) Samosoudkyně
Mgr. Pavla Hájková. Ano, je to přesně ta dáma, která bývá
mediálně vytížená v různých procesech s politiky (např.
ex-premiéra Petra Nečase). A která se nechtěně může podobat
oné fiktivní postavě v eseji napsané kdysi dávnou před souzením
případu s focením louče před synagogou. Jistěže tehdy v
ironickém nádechu s hyperbolicky provokativním názvem Jsem
neonacista a jsem na to hrdý. Byť teď název oné eseje ze
strany soudkyně padl hned několikrát. Začátek někdejší
úvahy: „Za
následný text budu jistě odsouzen. Už ani neregistruji, jaké je
číslo paragrafu, ale jistě ona skutková podstata patří k
nejzavrženíhodnějším. Zločin bude rezonovat i v překladu od
soudce.
Sudí
už bez taláru, kdesi na chodbě u WC, natřásající se coby
popová hvězda. Před objektivy a po nápovědných dotazech
novinářů. Což je podoba soudnictví posledních let. Soudci
nesoudí podle svého nezaujatého mínění a paragrafů, ale pro
vyznění v půlminutové stopáži. A pro Kavárnu boj proti
pravicovému extremismu půjde jedinou cestou. Nešť.“
Jelikož
termín radikální má lingvisticky odkazovat na kořeny,
ke kořenům jdoucí, apod., je mi zakázána jakákoliv
systematičtější analýza politických věcí. Havlistán si žádá
své oběti v odnětí myšlení, to přeci víme.
Pro
obeznámení s případem jen příležitostným čtenářům: nyní
se jednalo o zkoušku, nakolik by uspěl skutečný terorista se
sofistikovanější výbušninou proti tzv. měkkému cíli, pokud si
v oné oblasti může čtvrthodiny bez povšimnutí policie
vykračovat s pochodní, a zcela v černém zahalený, nějaký
Kalinovský.
Po
jmenovitém trestním oznámení na mne od předsedy Židovské obce
Praha Františka Bányaie se příslušné orgány - namísto
rozklíčování oné otázky - raději zabývaly, a to na čtyřech
stránkách z tzv. poznatkového fondu vedeného na mou osobu, kde
jsem kdy byl na jaké demonstraci, jaký jsem kdy a kde publikoval
který politicky nekorektní článek, popřípadě s kým jsem kdy a
kde hovořil. Členství v politických stranách, občanských
sdruženích či neformálních skupinách od devadesátých let
nevyjímajíce. Dokonce nyní bylo soudně umožněno
„odposlouchávat“ elektronickou mailovou komunikaci!
Nakonec
tedy mohu být vděčný za toliko podmínečné odsouzení k osmi
měsícům na zkušební dobu dvou let, aniž bych dostal ještě
přilepený peněžitý trest.
Následnou
informaci proto berte jen jako mimoděk běžící úlevnou poznámku,
když se mi alespoň stylem závěrečného
hájení podařilo zdeptat státního
zástupce zamyšlením, co je, a co není, politika. Natolik,
že už
naprosto ve finále
vypěněný
prokurátor požadoval
peněžitý trest nejen dvacet tisíc (právě
v upuštění od peněžitého trestu se
odvolal), ale vyšponovaný dokonce na 40.000,-! Leč odvolací soud
nechal "jen" onu podmínku bez jakéhokoliv doprovodného
peněžitého trestu. Stejně jako loni v
hlavním líčení uložil soud prvního
stupně (tedy
po mém podání odporu, protože
úplně na začátku v
trestním příkazu ještě i peněžitý trest byl).
Je
to úspěch jak mi k němu mnozí blahopřejí? Osobně
jakékoliv odsouzení za
bagatelní fotografii za úspěch
nepovažuji.
A
ještě poučná
poznámka závěrem. Argumentace
státního zástupce o mých majetkových poměrech pomocí
fotografií z FB nesvědčí o jeho celkové erudici. Tím
více, když onen jedinec začal
odvolací líčení
tím, že
zašpásoval cosi o mém IQ. Což jsem
si přímo oplácet nedovolil. Musel
bych totiž u dalších
zúčastněných odhadovat především
jiné atributy…
Postskriptum:
nadále mne ušetřete kuriózních vývodů, že od peněžitého
trestu jsem byl ušetřen jen díky tomu, že jsem se sám
nechal
očkovat proti Covidu-19 (prohlášení
od
jakéhosi P.H.);
podobně jako u soudu prvního stupně jsem musel při
nevěřícném
pohledu
soudkyně jasně a
pravdivě říci,
že
Holocaust
ani
nepopírám, ani nezpochybňuji, a
ona se přesto divila.
Udiven jsem byl naopak někdy v polovině roku 2021 já, když jakýsi
senior na mne cestou
kolem jakéhosi shromáždění ukázal
co na policejního konfidenta, protože netleskám protirouškařským
deklaracím. Holt taková je doba.
Postpostskriptum:
popírání
a zpochybňování Holocaustu je přitom další taková skupinová
mantra soudobé tzv. ultrapravice, na kterou jsem vždy kašlal, a
raději si držel svůj komplexnější ideologický
pohled