pátek 18. prosince 2020

PROTI SYSTÉMU! (recenze knihy)


Do povědomí veřejnosti se dostal svým nekompromisním radikalismem a fanatismem“

Knižní trh obšťastnil další spis o minulosti a současnosti české krajní a radikální pravice. Pochází z per prof. PhDr. Jana Rataje, Csc., Mgr. Miloše Dlouhého. PhD. a Ing. Antonína Háky, PhD. I na stránkách Antidemokrata jsme se s pány u tématu  setkávali, což ponouká domnění o kompilativním rázu staronové brožury.

Jan Rataj svým jménem přibral záštitu nad celým projektem. Respektive znovu a znovu (veskrze tržně) propůjčil opakované kapitoly o historickém vývoji do poloviny dvacátého století. Pasáže o Dělnické straně sociální spravedlnosti připisuji Antonínu Hákovi.

K ostatnímu. Zběhlejšímu čtenáři bude příjemné, že není nanovo zaplaven obehranou smrští řádků o rozlišení termínů „extrémní“, „radikální“ apod. Zjednodušující pojem KRAJNÍ má být souhrnným vůbec pro vše mimo konvenční část pravého okraje politického spektra. Naopak zde tentokrát chybí zvýraznění ústřední teze Miloše Dlouhého, kterou dříve použil v již obhájené disertační práci: rozlišení neonacismu ( = zálibné jukání se po druhoválečné historii zpoza německých uniforem) od neofašismu ( = český nacionalismus při despektu vůči soudobým mocenským kruhům). A právě Dlouhého seznamovité vylíčení současna je nejobsáhlejší částí. 

Pro rok 2020 má být hlavním vyzněním teze o odklonu oné krajní výseče – vč. někdejšího českého nacionalismu - k zjednodušujícímu panbělošství. Snad protože panbělošství nečiní až takové potíže při kooperaci napříč různými státy bělošské civilizace.Vždyť i podobně mělké ideologické podhoubí by se Režimu likvidovalo snáze, snad proto je autorská tužba podsouvána navzdory realitě.

Ratajova první část o dějinách české krajní pravice působí co středoškolsky zkrácená skripta, kde v jednostránkových podtémat rozsahem nelze čekat nic propracovanějšího. Alespoň že nalezneme připomenutí tendence bigotně katolických směrů k svatováclavské tradici před velkomoravským eposem, který preferuje slovanství. Z toho pak odvozené snazší katolického sbližování se s pangermanismem na podnosu dezinterpretace odkazu sv. Václava. Tolik vyznění, religionisticky se do komplexního rozporu nepouštím.

Určitě se nemám ochotu se přít o podobná východiska pro první polovinu XX. století. Jenže zda jednotlivé větve křesťanství mohou být určující pro současnou podobu ultrapravice, o tom pochybuji. Ono vůbec celou vydanou prací se line přehnaná pozornost k náboženství. Asi i proto skoro všude autoři používají malé písmeno u slova „žid“, ač ve skutečnosti pro dnešní politickou averzi nic nejede v pouhopouhém náboženském smyslu.

Proto zaráží prý jediná zvažovatelná, tj. náboženská, interpretace „odstupu k židovství“ do roku 1933. Je chybou, když práce popírá už daleko dřívější zakotvení antisemitismu coby primárně národnostně-biologického. (45) Jakoby už i druhá polovina devatenáctého století nedodávala české nacionální distanci jiné opodstatnění. Nacionální! (Okamžitě se mi vybavuje jméno nedoceněného romanopisce a nakladatele Jaromíra Huška /pozor na podobu jména/, či výrazného mladočecha Václava Březnovského, kteří rozhodně nepatřili mezi ty „uvízlé v kostelech“).

Při dalších historizujících tématech se jen setkáváme s emocionálně vypjatou mluvou, kdy metodou „po bitvě každý generál“ se Rataj rozplývá, kdo co z českých krizových politiků „zločinně“ (92) před skoro stoletím udělal, nebo neudělal.

K dnešku. Nemá smysl zapírat, že mne v seznamu dnešních "neonacistů"  nejvíce zaujal pětistránkový medailonek vážící se k mé osobě (odtud podtitulek...). Kdo chce jak koho nazývat by vůbec mělo být ve společenských vědách pohlíženo spíše nevázaně, s podtrhnutím poeticko-averzivní metody onoho vzniku. Jednou jsem mezi svými přáteli odvržen co milovník současného premiéra, jednou privilegovanými vědátory co „neonacista“, jednou při zvýšené hygieně posmíván co obdivovatel Romana Prymuly, nakonec jsem Federací židovských obcí harašen co Dr. Mengele. Takže střízlivěji...

Voluntaristickou logikou by se dalo pochopit, proč teamová publikace touží negativisticky dát medailonky dnešních aktivistů do stejného svazku s postavami odváté historie. A okořenit vše NÁHODNOU podobností citátů. Proto pokud je o pár stránek dříve citát „Proti pravdě se nebojuje, pravda se přijímá a vyznává“ (81) z počátku okupaci, a o pár stránek později motto mého medailonku „Pravda se neustanovuje hlasováním“ (165), musíme za vším vidět skutečnost, že nepříjemná antidemokratická fakta jsou fakty v každé době.

Stejně tak je zbytečné pohoršovat se nad základní faktem: O POKREVNÍM ZÁKLADU NÁRODNOSTNÍ POSPOLITOSTI.. To pak metodou šokování se podobností citátů. Rok 1939: „Národ … je především společný společný původ kmenový, společná krev, je to půda, řeč, křesťanská tradice.“ (82; Rudolf Voříšek) a „Komu náleží být Čechem? Ten, kdo je Čech. Národnost se skládá ze dvou věcí. Jedno je bezesporu fysis, to je rasová záležitost, to druhé je prostě uvědomění. Do tohoto národa nebo z tohoto národa se člověk může odrodit, ale nemůže do něj vstoupit. Ale naší populaci to stejně nedochází.“ (P.K.; 169) Protože pokud existují nepřekonatelné pravdy, tak je prostě nemůže žádná momentální marketingová agitka jen tak překonat.

Ale vůbec, počkejte si na otevření knihoven (těch „povinných“), kde si budete moci publikaci bezplatně zapůjčit. Za snůšku věcných chyb (např. web Antidemokrat připraven o rok života!) nemá až takový smysl utrácet. Například když jste byl pravomocně odsouzen za střelbu plynovou pistolí (zde přeskakuji justiční omyl neuznání faktoru sebeobrany), a pak se zde o sobě dočtete, že jste se pouze „POKUSIL o střelbu do antifašistické demonstrace“ (167; zvýraznil P.K.)? Nebo naopak když je několik velmi otřepaných replik klamně vloženo do úst vám, tudíž působíte co myšlenkově impotentní kafemlejnek? Potom máte i nelichotivé mínění k pravdivosti knižních údajů o kolegů...

sobota 17. října 2020

POPÍRÁNÍ A SCHVALOVÁNÍ HOLOCAUSTU, KORONAVIRUS

Jelikož za politizující ilustrace na FB pobíhám po výsleších, musím použít mírnější tón. Ale i tak věc podám v plné nahotě. Nikdy jsem Holocaust nezpochybňoval, byť detaily mohou být rozporovány.

V eseji půjde o motiv revizionistů při pokusech o zpochybnění Holocaustu. Vzhledem k svému osobnímu pohledu na  politiku entity, která vznikla na podkladu Holocaustu, by i mně bylo milé vytracení legitimity Státu Izrael. Ten by se musel poroučet do pomyslného smetiště dějin (nepochybně by si ale dnešní blízkovýchodní hegemon našel něco jiného). Ovšem ke komplexnímu vědeckému popření dojít nelze.

Potom tu je schvalování Holocaustu. Také přeskočím onu možnost s detaily spíše pro otrlé. Ale i tam lze nalézt pro někoho motivy. Pro ty životně postižené okupací současným Izraelem - sh
ora uvedený.

Nebo se coby motiv ku schvalování může dostat ke slovu derivace z patentu na mravnost u dnešního utilitaristického „holocaustování“. Přitom dění na Blízkém východě vůbec - ale vůbec - etické není! Psychologickou stránku popisuji, nehodnotím. Dál už to jede jako sněhová koule. Nejprve jak je možné vnucovat jiným mravnost, pokud ji někdo vnucuje na základě něčeho, co je z úplně jiné tisíciletí? Proto chronologicky, ale i lokálně, zcela cizorodé? Tudíž se tímto aktuálním zneužíváním Holocaustu podněcují osobnostně extrémní lidé v podobně cynickém náhledu. Pomyslná sněhová koule nabývá na rozměrech. Asi takhle: permanentní mravnost z nemravnosti. Nemravnost z mravnosti. Nemravnost z nemravnosti. Mravnost z mravnosti. Tak jako tak to nakonec (na dílčí skupiny) působí. Ejhle, motiv! A pak už jen u Palestinců následuje znavené sekundární schvalování.

Vraťme se k zpochybňování. Příčina je tedy politická. Proto úsilí chápu. Činovníci pro jeho zpochybňování jsou mnohdy akademickými odborníky, kteří zahodili du košů své kariéry jen proto, aby se stali aktivisty proti dnešním nespravedlnostem. Těm z Holocaustu těžících. Z izraelské okupační politiky. Revizionisté jednou budou mít nárok na pomyslné Nobelovy ceny. Byť za specifickou blízkovýchodní humanitární činnost, kterou podprahově poskytují. A nikoliv pro „vědecká tvrzení“ ve svých knihách.

Kde je smysl mé eseje? Noblesní revizionističtí autoři vnitřně asi ani nevěří svým tvrzením. Jenže jejich čtenáři se dělí do několika kategorií. Pevně doufám, že nejvíce robustní výseč tvoří ti, co správně chápou podprahové poselství daných knih. Možná provokativní k té již léty zaprášené minulosti, leč vzhledem k dnešku oprávněné.

Pak tu máme další část milovníků revizionistické literatury. Ta tak nějak splývá s hltali brakových komparativních populárně-historických titulů. Uchvácení z každého titulu vážícího se k oné době. Kolikrát vše pojímají zmatečností i protichůdně (vč. zpochybňování vedle schvalování), ale co naplat.

(ČÍST DÁLE)

O TELEMARKETINGU A KORONAVIRU


Před nějakými dvaceti lety jsem dostal svůj první podnikatelský nápad. Za provizi přenechávat zakázky všeho, co se týká nemovitostí. Mezi stavaři to tak chodí, jak jsem už věděl od otce. Obligátní provize 10%. Čtěte i vy, co teď fňukáte na pracáku, že se nemáte čím živit. Protože to je stále realizovatelné, kvůli internetu jen s mírňounkou úpravou!

Nápad byl v této šlépěji: předstírat středně velkou firmu jménem ABC Dům, která se věnuje níže uvedené paletě činností. Od zednických prací, sklenářských, elektrikářských...

Poté sehnat klienty a jejich zakázky za deset procent přeprodat. Proto jsem si nehal natisknout letáčky velikosti A6, kde hned záhlaví tvořil název firmy. Málokdo si všímá absence „s.r.o.“ nebo „a.s.“ v názvu, takže s podvodem si hlavu nelámejte. Hlavně v té době bylo důležité telefonní číslo, kam se klient má obrátit.

Stovečku letáků rozhodíte mezi vilkami za nějaké dvě hodinky. Dnes jsem na své sebevědomí až pyšný, jak mne tenkrát nepřekvapilo relativně slušné množství zpětných vazeb = postupem dalších dnů zvonících telefonátů. Pak drze do sluchátka odpovědět cosi ve smyslu: počkejte, já rovna pobíhám po stavbě, já si jen napíšu jméno a adresu, co přibližně zrovna potřebujete a předám vše kolegovi, ten se do hodinky ozve zpět. Pokud alespoň něco dovolovaly mé minimální technické vědomosti (např. rozdíl mezi betonem a maltou), tak trochu rétoricky zamudrovat. Zavěsit, a ihned vše telefonovat smluvenému obchodnímu partnerovi = skutečnému stavaři.

Jiný krok do neznáma byl, jak sehnat obchodního partnera. Tedy firmy či drobné živnostníky, kdo od vás budou brát zakázky. Ale také jsem se nemýlil a stejné to určitě bude i dneska. Zkuste zavolat náhodné/náhodnému z nich, zda přistoupí na desetiprocentní pravidla! A pokud u jednoho konkrétního řemesla se netrefíte hned napoprvé, u druhého zkusmo vybraného telefonního čísla vám už ručím za vzbuzený zájem...

Pro můj příběh přeskočím zádrhele tak nějak očekávané, tedy že některý z obchodních vás bude okrádat. Tj. zapře realizaci vámi přenechané zakázky, aby nemusel platil provizi. I zádrhele neočekávané. Tedy kolik je mezi řemeslníky idiotů, kteří nechápou, že hlavním vtipem je to, že manažer firmy/řemeslník, musí volat co nejdříve. Ale fungování svého businessu si hodně brzy pročistíte. (ČÍST DÁLE)

pátek 9. října 2020

VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ KRAJSKÝCH VOLEB

S potěchou si všímám mizivého množství výkřiků přímo o „zfalšování výsledků“. Tento žánr býval dříve daleko četnější. Podobné zoufání nahradilo méně fantasmagorické konstatování o podmínkách nastavených tak, že radikální strany jsou zatlačené k neúspěchu. Ovšem hned se zase vynořují matematičtí odborníci, kteří pomocí součtů pomyslných jablek a hrušek - „musíme se sloučit“ - předpovídají volební potenciál.
Proto kdo v následujícím textu čekáte exaktní tabulky, raději esej vypněte. To jediné důležité o proběhlých volbách bylo uvedeno a umanuté zpětné přehrabávání se ve volebních výsledcích/prognózách voleb budoucích má společné jedno. Zbrklost.
Oproti tomu Režim jako paní učitelka v mateřinkách předhodí dětičkám hračky. Pak pouze dohlíží, aby se nic nevychýlilo z dovoleného schématu. Následně s úsměvem kvituje, jak vše běží ve vytvořeném rámci. Pokud víceméně všichni žáčci zpětně a zvnitřněle přijímají pravidla hry, pak nastává až obecné blaho. Přitom zbrklost svěřenců je předem očekávána a bezpečně regulována! Případné hození gumovým medvídkem od lotřivějších kritiků nikoho nezraní, onen gumový medvídek pouze neškodně pískne.
S tím se i počítá. Podobný moment může Režim využít k až sadistickému výsměchu. Proč myslíte, že máme nacionalistickou stranu vedenou rasovou menšinou, jiná zase skrz naskrz prorostlá architektem devadesátých let?
Je mi známo, že tímto připomenutím reálných jevů u volebních procedur příliš sympatií a oblíbenosti nezískám. Vím o absenci diplomatična při vyslovení svých námitek, které se chtě nechtě rovnají urážkám v naivní výseči naší subkultury. Primárně ale nechci sbírat oblibu, být všeobecným miláčkem a královnou demokratického plesu. To raději toužím po titulatuře neznámého vojína ryzosti.
Čistotu ideologického uvažování nestanovují kvantifikovatelné volební hlasy. Opodstatněná budiž diktatura kohokoliv, kdo vyjde z dobrých úmyslů (a nevychýlí se zásadně). Chránit nejvyšší hodnotu. Tohle je nacionalismus!
Mohlo by se zdát, že poslední napsané může odkývat mnohý. Jenže šok následuje, kdy hned po odkývání zazní polohluchá otázka: „jak se ale chceš dobrat k převzetí moci, když ne volební výhrou?“ 
Předně: šok pojmout coby nepochopení, které zvýrazňuje potřeba tazatele po střednědobém úspěchu. Prostě dohmatatelném. Ona zbrklost je pak startovním elánem při zakládání dalších a dalších volebních entit. Na jejich soupisku vstupuje obstojná paleta karikatur, které se „do hry podle pravidel“ uchystaly. Následně jsou pak nejnechutnější ty momenty, když coby ukřivdění rozmazlenci odmítnou přijmout vítěze hry, do které se dobrovolně přihlásily. (ČÍST DÁLE)

středa 5. srpna 2020

V JEDNOM PYTLI

V JEDNOM PYTLI aneb babička dýchá, velryba dýchá, babička je kytovec

Do pomyslného "jednoho pytle" se člověk dostane v podivných případech. Já se ocitl i mezi náboženskými fanatiky, a to ještě římsko-katolického podkreslení, nebo třeba i germanofily. A to já jakožto ateista a český nacionál. Jak se to přihodí?
Je tu třetí tisíciletí a planetu kdosi ovládá. Ale to dnes není smyslem zamyšlení. V západním světě je jen pár těch, kteří nerezignovali na jakýs takýs odpor povinné politické etiketě. Pro ilustraci si vezměme třeba cikánskou menšinu. Tam skoro všichni vykazují odstup. Ale říci svůj postoj nahlas? To už společnost moc dobře ví, že se veřejně musí naladit jen na povolené frekvence. A spousta dalšího, kde se lidé nechali zatlačit do mlčenlivna.
Pak tu je ale množinka lidí, se kterými vás spojuje nutkání hlasitých projevů právě v těch záležitostem, kde politická korektnost končí. A už jste v nějakém "jednom pytli", o kterém dnes má být řeč.
Při zrychlené analýze: já nejsem žádný kopírovatel historického nacismu, protože prostě velkogermánství bylo svou podstatou konkurenční vlnou k tehdejšímu českému vzepětí. Přesto se mi nalepila tato značka, protože se v maličkém procentu v něčem úplně jiném sejdu - například v požadavku na řád a pořádek oproti veřejnému (i hodnotovému) chaosu vycházejícímu z přebujelé svobody. Jenže, jenže jenže.... 
Jenže cestou logiky v podnadpisu jsem v jedné skupině s germanofilními odsuzovateli českého národního obrození. Těmi, kteří si stýskají, kolik by se ušetřilo námahy při při někdejším teoretickém vrůstu do německojazyčného okolí. Hnus. 
Stejně tak si tyto řádky  nekladou ambice na vyřešení nějakého českého historického vkladu pro definitivní výklad středověké státoprávně-náboženské otázky. Tam přeci má jít o historické symbolično. Nikoliv o precizní církevní právo. Přesto je zjevné, že jedním z důležitých ideových impulzů pro poetické devatenácté století bylo povědomí o české historické výjimečnosti čerpané až kdesi ze století patnáctého (asi ani nebude úplnou náhodou, že dnešní opovrhovatelé husitstvím mívají blízko k oné germanofilní výseči rozebíraného „jednoho pytle“....)
Ale katolictví-nekatolictví, husitství-nehusitství. Nacházím se jednou nohou i mezi náboženskými fanatiky. Tzv. křesťanskými. Ale když se to vezme kolem a kolem: co je mi po zdroji onoho pánbíčkářského fanatismu? Kor když mi je jasné, že veškerá náboženská blouznění, a to i napříč planetou, vycházela z chronického strachu ze smrti. Od pračlověčího tesání pazourky do skály, až po tlusté spisy působící vybroušeným jazykem. Vše pak vždy pokračovalo do vypočítavého manipulování slabých obětí náboženských nesmyslů. Mimochodem všimněte si, kterak si oni vzývači smyšleného Boha vystačí s několika málo traktáty, které předhazují pořád dokola. Možná je přibarví metodou kompilace, slepování jednoho přes druhé a třetí přes první, ale pro virtuální éru, natož období FB, pár posvátných odstavců zasytí prostor k nevyčerpání. 
Ale v rozebíraném „jednom pytli“ je vedle tmářských pánbíčkářů i procento -náctiletých rebelantů, kteří v adolescenci toužívají po tom býti za každou cenu šokujícími enfant terrible. To jim nejsnáze zaručuje druhá světová válka, nacismus, příklon na „tu zakázanou stranu“ a vyjádření se k nakládání s tehdejšími Židy (nově spíše popírání). Příliš pro takové sezónní šokovatele není důležité ono podrobné PROČ. Jen všudypřítomná masáž ukazuje, že pomyslné první místo zaručuje právě zmíněné.
Zpět. Já, náboženští tmáři, chroničtí odrodilci, i výše načrtnutí společenští rebelanti, v jednom pytli prostě jsme. Mimo potaz, kterými cestami se do něj ten či onen dostal. Zda někdejší nakládání se Židy mohlo pocházet z oprávněných šoků u momentální cikánské problematice nebo zda dnešní až sebenenávidící germanofilie u spoluobyvatel „jednoho pytle“ je idiotským důsledkem vžití se do populárně-naučné historie a záliby k německým militáriím, to přeskočme. Analytik rozhodně nemůže přeskočit marketingově účinný jev, že u posledních jmenovaných je strhnutí zájmu tuze snadné. Ať už pro knihkupce, rétory, či tatéry. A dokonce kuriózní anekdotickou cestičku si vyšlapali právě i fanatičtí milovníci všeho katolického-rakouského (tj. dílkem německého). 

Jenže jak se chovat dál, když je vhodné nebýt u politických aktivit úplně sám? Kooperaci potřebujete i s nějakými ideologickými „bratranci z pátého kolene“.
Ex-kolegové si nejčastěji nedávali pozor na ideologickou uspořádanost. Právě ti se z názorových (a odvozených pouličních) vyrválů, polehoučku, potichoučku, stáhli do stínu občanské nenápadnosti. Jde o to, aby v ideologickém chaosu nebyli ti dnešní. A jsme u toho: 
Z druhé části se ti s nepříliš vyzrálým ideologickým náhledem stali snadnou potravou pro různé šarlatánské dravce či bizarní „domácí nacionalisty vně češství“. Ti se nechali zavléct do bažinišť od věroučných influencerů, kteří využili jejich náchylnosti počínající u oprávněného rebelanství. Od zmatených např. primárně do náboženského blouznění dokonce hrozí škody než užitku. Tedy pokud nebudou nasměřováni zpět ku komplexnímu pohledu češství.
Jak proti vnitřnímu nepříteli – té skupince která má nastaven pilíř základních hodnot úplně jinde – jak proti němu postupovat?  Právě oni vsadili na (zatím úspěšný!) postup agitace „kolovrátek“. Vytáhnou na nevyzrálé nějaké poutavě bulvární téma, a na to nabalí své další orgie. Hned musíme hlasitě upozorňovat, jak se donekonečna opakují. Pánbíčkářská chiméra, katolická dogmatika zevnitř někdejšího Rakouska, všeněmectví a masochisticky použitá zakázaná symbolika. Jenže takto primitivně vytvoří maximálně brzkého odpadlíka. Ideologická chaotičnost nikdy neukotví hlouběji. 
Naopak naši strategii nutno nastavit s ohledem na efektivitu. Asi nikdy nebude efektivní se postavit vůči argumentu pánbíčkářů, že oni, obhajovatelé existence náboženské fikce a milovníci poletujících andělíčků kolem hlavy, vytvořili miliony učených knih, tak nám postačuje vnitřní síla připustit si infantilitu jejich představ. Efektivní může být jen vůči jejich „argumentu“ odpovídat s bezohlednou výsměšností. Neobávejme se o poškození pláště jednoho pytle. To spíš pánbíčkáři do něj zasévají mor.
POKUD JSME V SOBĚ NALEZLI ODHODLÁNÍ POZDVIHNOU HLAS VŮČI TĚM CELOPLANETÁRNĚ MOCNÝM, PROČ BÝT OHLEDUPLNÝ K ŠARLATÁNŮM UVNITŘ „PŘIDĚLENÉHO“ PYTLE?

pondělí 13. července 2020

JSEM NEONACISTA, A JSEM NA TO HRDÝ

Za následný text budu jistě odsouzen. Už ani neregistruji, jaké je číslo paragrafu, ale jistě ona skutková podstata patří k nejzavrženíhodnějším. Zločin bude rezonovat i v překladu od soudce.
Sudí už bez taláru, kdesi na chodbě u WC, natřásající se coby popová hvězda. Před objektivy a po nápovědných dotazech novinářů. Což je podoba soudnictví posledních let. Soudci nesoudí podle svého nezaujatého mínění a paragrafů, ale pro vyznění v půlminutové stopáži. A pro Kavárnu boj proti pravicovému extremismu půjde jedinou cestou. Nešť.
Vrátil bych se k nadpisu. Jsem neonacista, a jsem na to hrdý. Zločin spáchaný. Potíž je, že nikdo neví, co jsem vlastně spáchal. Neonacismus je hnus, ale nikdo neví, co to vlastně je. Podobně jako antisemitismus. Ten přeskočme. Židé si samozřejmě vynalezli všelijaké supervědecké „3D testy“. Snad ale není povinnost tyto ovládat. U neonacismu to je krapek složitější. Možná podobný test už politologie vyplodila i pro neonacismus. Ale já o něm prostě nevím. 
Neonacismus je čekání na Godota. Nebo na Yetiho. Každý o neonacismu mluví, opovrhuje jím, štítí se všech neonacismů. Ale nikdo neví, co to je, a nikdo neonacismus neviděl! Uznat, že neonacismus je jen něco podle potřeby? Studno intelektuálovým ústům...

úterý 19. května 2020

I KONTROVERZNÍ JIŘÍ ČERNOHORSKÝ SI ZASLOUŽÍ OCHRANU PŘED POMLUVOU


Věc: trestní oznámení na identifikovatelného pachatele Jakuba Szántó pro trestný čin pomluvy dle §184 odst. 1, 2 tr.z.

K rukám: Policie České republiky
Na vědomí: Rada České televize
Federace židovských obcí v ČR

Tímto podávám trestní oznámení na identifikovatelného pachatele Jakuba Szántó (osoba židovského původu, zahraniční zpravodaj České televize pro Blízký východ) pro trestný čin pomluvy dle §184 odst. 1, 2 tr.z.. Toho se dopustil 16.5.2020 v 17:10 na sociální síti Twitter pod nickem @JakubSzanto. A to svým příspěvkem, který se pro pachatelovu známost coby profesionální žurnalista musí primárně chápat jako seriózní novinářská informace. Vše se týká citační části v uvozovkách. Takové by mělo být mezi pracovníky veřejnoprávní instituce doslovnou citací, nikoliv fabulačním humorem kdesi na zdech WC.
Z výše uvedeného profesního zařazení je patrné, že o soukromosti činu nemůže být řeč. Což společenskou nebezpečnost jedině zesiluje, o spáchání věci za vyhlášeného stavu nouze ani nemluva.

Inkriminovaný text: „Jiří Černohorský na protestu před ČT: ´Nebýt Koněva, nemůžete dnes vysílat ty svoje s*ačky! Šíříte nenávist k židům!´ Elitní skupina českých vlastenců vyzbrojena ruským praporem a velkoruskou svatojiřskou stužkou v akci“
Text je na sociální síti Twitter doplněn fotografií dokládající, že vše, včetně ÚDAJNÉ citace, se týká jakési mikrodemonstrace na Kavčích horách téhož dne.

Jiří Černohorský je osobou s patrnými sklony k exhibicionismu, který se v počátečních přívalech své duševní nestandardnosti ocitl i mezi národoveckou scénou. Snad proto se tzv. Pražská kavárna shlédla z osobnostní poruchy jmenovaného dělat obecný vzor při řízeném výsměchu domácímu národu. Nic nedbajíc na fakt, že Černohorský ve svém obdivuhodně širokém angažmá osciluje mezi prezidentskou kanceláří, religiozitami všeho druhu, pomyslnými ekoteroristy, až k ochráncům popálených cikánských Natálek.
V následných fázích přívalů svých záchvatů je Černohorský schopen dostat se zase nazpět k naivnějším subdílkům českého národovectví, které jsou stále ještě sto strpět jeho přítomnost. A PŘESNĚ S OHLEDEM K POSLEDNÍ SKUPINĚ MOHLO DOJÍT K POŠKOZENÍ CHRÁNĚNÉHO ZÁJMU. Protože Jakub Szántó o Černohorském sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost u spoluobčanů (skutková podstata prvního odstavce §184 tr.z.; spácháno pak veřejně přístupnou počítačovou sítí při použití odstavce druhého).

Kdo alespoň letmo vnímá veřejnou situaci s pomníkem maršála Koněva, jméno pana Černohorského mohl zaznamenat u tábora obdivovatelů onoho důstojníka Rudé armády. Dále je trasa Černohorského politické úvahy komplikovanější, avšak zhruba v tomto pořadí:

neděle 12. dubna 2020

BŮH BY SE MUSEL STYDĚT

Podotýkám, že smyslem velikonočních řádků (tak se období jmenuje v kalendáři) nebudou ryzí termíny žádné teologie. Tím bych totiž měl nakročeno k podobné asymetrii, vůči které se hodlám bránit. Bránit? Bránit....
Jsem ATEISTA. Už to samo o sobě vykazuje cudnou situaci. První písmenko - A - má řečtina k negaci následného. Následno je v tomto případě jakési nadpřirozeno, božství. Situace by sice byla řešitelná tím, pokud by blouznivci po záhrobí sami sebe vytyčili nějakým termínem až coby opak nás, kteří nemáme potřebu vyhlašovat cosi od cesty. Třeba od vzniku jednoho/více bohů. NIKOLIV TAKTO OPAČNĚ. Ale to bych chtěl moc. Já nejsem ten, kdo tzv. popírá Boha. Já jej stejně tak ani nepotřebuji jakoukoliv procedurou rodit. Věřící, tedy věřící v Bohy coby „ručitele nesmrtelna“, jsou přeci ti, kteří si Boha vybásnili, aby negovali přirozený konec každého svou smrtí. 
Bude užitečné si povšimnout vytažení nejtěžšího kalibru hned v úvodních větách: záhrobí.  Ono je totiž hnací motor veškerého blouznění po domnělých božských machinacích se světem. Jádro všeho náboženského. Bůh, s jeho větší či menší činorodostí. Jenže očekávat takovouto upřímnost od trhovců se sortimentem „dočasnost života“? Aby vás na to sami upozornili?
Z jedné strany připomeňme existenci takových náboženských společenství, které mají dokonce nadatováno číselně cosi kolem pěti tisíc let od vzniku vesmíru. (trilobity i Věstonické Venuše na chvíli schovejme do kapsy) Ale aby pro dnešek v tomto exaktně vyjádřeném úletu některé židovské sekty nebyly samotné, zmiňuji i frakce obsahující Ježíše. Ty, které ještě před pár staletími oficiálně používaly „nadpřirozeno“ k vysvětlování dnes už zcela povrchních jevů z učebnic věd přírodních, tu a tam existují dodnes. Hromničky, zarděnky atd. (církevní středověk celkový jako takový vydává na mnoho svazků podobných náboženských „úletů“ - to používám mírné pojmenování -, ovšem bylo úplné faux pas tyto zde vytahovat)  
Záludněji pak působí ony (kolikrát i nebiblické) ekvilibristiky, kde Bůh je jen jakýmsi „přesahem“ pro současníkův stav duchovní nouze. Nedělejme si iluze, zdroj oné paniky je taktéž vygenerován od povědomí o „jednou smrti“. A hledání vysvětlivek. Tradiční evropská společnost do koktejlu přihodí obvyklého Krista, rebelantsko-nihilistické tužby po cizokrajnu mají paletu exotičtější. Nespočet pak variací. Fanatických obhájců nejrůznějších náboženských doktrín znám široké množství. (zmíním své jednoroční kontakty se Svědky Jehovovými či Hnutím Hare Kršna, kdy ze zcela marketinkových důvodů jsem vedl společenské dialogy, při kterých všechny strany chápaly podobnost obchodních zájmů s jejich agitačními záměry v témže místě). A možnosti koketování s až stoprocentně nepopsatelným transcendentnem se nezastavují u jmenovaných okruhů. Odpersonalizovaní bůžci tančí v kdejakém zběsilém argumentu. 
Když jsem na sebe „prozradil“ ony styky, základním pravidlem pro podobné jest: držte si svoje téma, braňte se sklouznout k jejich podlísavým záměrům. Lze to. I když všichni razitelé Boha mají principiální potřebu podsunout podprahové náboženské sdělení, které vás chce strhávat od vašeho autonomního JÁ. Dokonce se jejich zarytost v jejich vlastním strachu před smrtí dá využít pro váš prospěch! U jmenovaných okruhů a u mé profese to šlo pracovně. 

neděle 23. února 2020

JAK SE POZNÁ STÁRNUTÍ

Když jedeš z koncertu bělošského rocku kdesi za Prahou, ze vsi, kterou takhle po půlnoci mají obšancovanou policisté, a staví každé auto. Červeným dopraváckým ukazovátkem jsi také obstaven za příslušnou krajnici. Jenže klasický venkovský policajt jen zběžně mrkne do kabinky, a až omluvně Tě odlifruje k dalšímu pokračování v jízdě. Zahlédl totiž obrýleného dvaačtyřicátníka s uhlazeným sestřihem a košilí upnutou ke krku. (Ve tmě je tak nějak k zaměnění její černý límeček za bílý, kor když jen vykukuje pod společenským svetrem.) Všude okolo ale probíhá buzerace Tvých kamarádů od množiny uniforem, podepřená několika dodávkami PČR - připravených těžkooděnců. A nad tím vším se ochomítá několik civilních rozkazníků s veledůležitým výrazem. Protiextremistická kriminálka, jejíž současné členy už ani jmenovitě neznáš. 
Jelikož Ti je až studno z podobné druhé koleje, kdy poblíž jsou na kapotách šacováni tací, kteří alespoň na chvíli neměli zavřené rty, zatímco Tvá vizáž naznačuje mainstreamově sklapnuté podpatky, vyhrkneš „Já patřím také k neonacistům!“ Na to tedy otráveně místní dopravák zaklepá na střechu se slovy „Tak si tedy vystupte a dejte mi doklady.“ Snad se subkulturní trapas napravuje. Jenže úplně celá lustrace spočívá jen ve znuděném posvícení si služební baterkou na úřední kartičky. Přitom o pár metrů vedle tušíš rozvířenou atmosféru, která může každou chvíli vybublat do revoluční strkanice. A Tebe si ani nižší periferní šarže nevyhledávají ve své centrální databázi. 
Znovu po pár sekundách následuje milosrdná direktiva k odjetí. Až zoufale proto prohlásíš, jak máš v nákladním prostoru české zbraně pro německé pravicové extremisty (čerstvá informace v médiích),  adresně určené k válce proti Izraeli (vylepšení ČTK)! Konečně tedy musíš - spíše můžeš - otevřít auto i vzadu, a vítězně se pousmát před metráky nepřehledného nákladu. Snad teď Tě opodál revidovaní mladší spolubojovníci nějakým gestem přijmou mezi sebe. 
Následuje jen další turbo-lítnutí policistovou baterkou, a dokonce i bez povinné procedury s dříve samozřejmou detekční alkoholovou trubičkou: nový příkaz k odjetí. Pak už jen rezignovaně sklopíš oči, aby ses doma pustil do úvah o důchodovém připojištění....