„Do povědomí veřejnosti se dostal svým nekompromisním radikalismem a fanatismem“
Knižní trh obšťastnil další spis o minulosti a současnosti české krajní a radikální pravice. Pochází z per prof. PhDr. Jana Rataje, Csc., Mgr. Miloše Dlouhého. PhD. a Ing. Antonína Háky, PhD. I na stránkách Antidemokrata jsme se s pány u tématu setkávali, což ponouká domnění o kompilativním rázu staronové brožury.
Jan Rataj svým jménem přibral záštitu nad celým projektem. Respektive znovu a znovu (veskrze tržně) propůjčil opakované kapitoly o historickém vývoji do poloviny dvacátého století. Pasáže o Dělnické straně sociální spravedlnosti připisuji Antonínu Hákovi.
K ostatnímu. Zběhlejšímu čtenáři bude příjemné, že není nanovo zaplaven obehranou smrští řádků o rozlišení termínů „extrémní“, „radikální“ apod. Zjednodušující pojem KRAJNÍ má být souhrnným vůbec pro vše mimo konvenční část pravého okraje politického spektra. Naopak zde tentokrát chybí zvýraznění ústřední teze Miloše Dlouhého, kterou dříve použil v již obhájené disertační práci: rozlišení neonacismu ( = zálibné jukání se po druhoválečné historii zpoza německých uniforem) od neofašismu ( = český nacionalismus při despektu vůči soudobým mocenským kruhům). A právě Dlouhého seznamovité vylíčení současna je nejobsáhlejší částí.
Pro rok 2020 má být hlavním vyzněním teze o odklonu oné krajní výseče – vč. někdejšího českého nacionalismu - k zjednodušujícímu panbělošství. Snad protože panbělošství nečiní až takové potíže při kooperaci napříč různými státy bělošské civilizace.Vždyť i podobně mělké ideologické podhoubí by se Režimu likvidovalo snáze, snad proto je autorská tužba podsouvána navzdory realitě.
Ratajova první část o dějinách české krajní pravice působí co středoškolsky zkrácená skripta, kde v jednostránkových podtémat rozsahem nelze čekat nic propracovanějšího. Alespoň že nalezneme připomenutí tendence bigotně katolických směrů k svatováclavské tradici před velkomoravským eposem, který preferuje slovanství. Z toho pak odvozené snazší katolického sbližování se s pangermanismem na podnosu dezinterpretace odkazu sv. Václava. Tolik vyznění, religionisticky se do komplexního rozporu nepouštím.
Určitě se nemám ochotu se přít o podobná východiska pro první polovinu XX. století. Jenže zda jednotlivé větve křesťanství mohou být určující pro současnou podobu ultrapravice, o tom pochybuji. Ono vůbec celou vydanou prací se line přehnaná pozornost k náboženství. Asi i proto skoro všude autoři používají malé písmeno u slova „žid“, ač ve skutečnosti pro dnešní politickou averzi nic nejede v pouhopouhém náboženském smyslu.
Proto zaráží prý jediná zvažovatelná, tj. náboženská, interpretace „odstupu k židovství“ do roku 1933. Je chybou, když práce popírá už daleko dřívější zakotvení antisemitismu coby primárně národnostně-biologického. (45) Jakoby už i druhá polovina devatenáctého století nedodávala české nacionální distanci jiné opodstatnění. Nacionální! (Okamžitě se mi vybavuje jméno nedoceněného romanopisce a nakladatele Jaromíra Huška /pozor na podobu jména/, či výrazného mladočecha Václava Březnovského, kteří rozhodně nepatřili mezi ty „uvízlé v kostelech“).
Při dalších historizujících tématech se jen setkáváme s emocionálně vypjatou mluvou, kdy metodou „po bitvě každý generál“ se Rataj rozplývá, kdo co z českých krizových politiků „zločinně“ (92) před skoro stoletím udělal, nebo neudělal.
K dnešku. Nemá smysl zapírat, že mne v seznamu dnešních "neonacistů" nejvíce zaujal pětistránkový medailonek vážící se k mé osobě (odtud podtitulek...). Kdo chce jak koho nazývat by vůbec mělo být ve společenských vědách pohlíženo spíše nevázaně, s podtrhnutím poeticko-averzivní metody onoho vzniku. Jednou jsem mezi svými přáteli odvržen co milovník současného premiéra, jednou privilegovanými vědátory co „neonacista“, jednou při zvýšené hygieně posmíván co obdivovatel Romana Prymuly, nakonec jsem Federací židovských obcí harašen co Dr. Mengele. Takže střízlivěji...
Voluntaristickou logikou by se dalo pochopit, proč teamová publikace touží negativisticky dát medailonky dnešních aktivistů do stejného svazku s postavami odváté historie. A okořenit vše NÁHODNOU podobností citátů. Proto pokud je o pár stránek dříve citát „Proti pravdě se nebojuje, pravda se přijímá a vyznává“ (81) z počátku okupaci, a o pár stránek později motto mého medailonku „Pravda se neustanovuje hlasováním“ (165), musíme za vším vidět skutečnost, že nepříjemná antidemokratická fakta jsou fakty v každé době.
Stejně tak je zbytečné pohoršovat se nad základní faktem: O POKREVNÍM ZÁKLADU NÁRODNOSTNÍ POSPOLITOSTI.. To pak metodou šokování se podobností citátů. Rok 1939: „Národ … je především společný společný původ kmenový, společná krev, je to půda, řeč, křesťanská tradice.“ (82; Rudolf Voříšek) a „Komu náleží být Čechem? Ten, kdo je Čech. Národnost se skládá ze dvou věcí. Jedno je bezesporu fysis, to je rasová záležitost, to druhé je prostě uvědomění. Do tohoto národa nebo z tohoto národa se člověk může odrodit, ale nemůže do něj vstoupit. Ale naší populaci to stejně nedochází.“ (P.K.; 169) Protože pokud existují nepřekonatelné pravdy, tak je prostě nemůže žádná momentální marketingová agitka jen tak překonat.
Ale vůbec, počkejte si na otevření knihoven (těch „povinných“), kde si budete moci publikaci bezplatně zapůjčit. Za snůšku věcných chyb (např. web Antidemokrat připraven o rok života!) nemá až takový smysl utrácet. Například když jste byl pravomocně odsouzen za střelbu plynovou pistolí (zde přeskakuji justiční omyl neuznání faktoru sebeobrany), a pak se zde o sobě dočtete, že jste se pouze „POKUSIL o střelbu do antifašistické demonstrace“ (167; zvýraznil P.K.)? Nebo naopak když je několik velmi otřepaných replik klamně vloženo do úst vám, tudíž působíte co myšlenkově impotentní kafemlejnek? Potom máte i nelichotivé mínění k pravdivosti knižních údajů o kolegů...
Žádné komentáře:
Okomentovat