čtvrtek 18. února 2021

Recenze knihy od Mariána Magáta: ŽIDOKRACIE

Těžko mohu psát objektivní recenzi, kde se mi dostalo čestného místa hned v prologu. (Magát můj kvalifikační výzkum o agitaci Holocaustem zminil coby jeden z odrazových můstků.) Půjdu proto metodou hledání  chyb ve spisu s křiklavým názvem „Židokracie“.

Kniha jako celek představuje kompilaci stávajících pramenů. Na tom nemusí být nic špatného. Naopak při záplavě  populárně-naučných publikací na tržním trhu, notabene skrze internetové sítě, je pro laickou veřejnost užitečné jejich utříbení. I kdyby role spočívala v připomenutím zapadlých věcí! Napadá mne pozapomenutý ultraservilní projev představitele Alternative für Deutschland k 70.výroční vzniku Státu Izrael v Bundestagu. Tedy strany, která je jindy osočována co neonacistická. Množství ještě před II.sv. válkou zrušených koncentračních táborů, které proto nezapadají do šablony „vyhlazování Židů“. I mnoho dalších věcí v publikaci nalezitelných.

V textu se objevuje přehršel speciálních termínů. Přeskočím rozlišování jednotlivých židovských množin a podmnožin, okruhů a názvů té či oné ideologie. Či dle skupin a doktrín uskupení zcela mimožidovských. Musím ale zmínit zdejší použití slova „demokrat“. Zpravidla v nelichotivém významu. Nejen pro popis některý z okruhů v historii, ale i pro uskupení současná, kterým je Magátem přikládána negativní esence. Což je v soudobém politickém žargonu zapovězené, jak jistě seznáte. 

Magát pokračuje pečlivě katalogizačním souhrnem argumentům popírání Holocaustu (tzv. revizionismus). Za zajímavou informaci lze považovat kontakt autora s otcem-zakladatelem popírání Robertem Faurissonemn. S tím se chystalo osobní setkání, jehož realizaci zamezila smrt prvého. 

Já osobně Židům Holocaust nepopírám. Necítím žádnou vinu za  Osvětim, i kdyby mrtvých bylo jednou tolik. Mám v sobě pancíř, kterým neproniklo vštěpení pocitu viny. Vždyť pocit viny jen pro pachatele. Nu a jak prostá posloupnost v logice říká = kategorie pachatelovy lítosti je proto mimo mísu (tzv. pocit lítosti).

Proto bych v této „holocaustovské části“ publikace pro zajímavost vypíchl raději třeba připomenutí komického odhalení „lovce nacistů“ Simona Wiesenthala coby spolupracovníka gestapa. Případně v knize zachycené až teroristické metody Izraelitů vůči popíračům. A nemluva o tom, že detailů v rámci revizionismu, které vzala na milost i současná oficiální tribuna, je povícero (jenže já se přesně nevyznám, které jsou které – proto raději mlčím).

Pro mě nejpřitažlivější část spočívala v optice na momentální situaci, kdy Židé žijí a mají nespornou úlohu ve světové, slovenské i české politice. K mé velké lítosti má cca 25% délky knihy. 

Oproti tomu za umělé nadbytnění rozsahu považuji pasáže pouze o Hitlerovi, meziválečné Německo, jakož i ryze vojenské pasáže o II.sv.v.. Samozřejmě že se v nich také může při opravdovém  chtění najít židovský prvek od Á až do ZET. Jenže pro mne bylo nadbytnění těchto kapitol rozebírajících detaily zmíněného období až zaskočující. Je mi ovšem jasné, že vzorek potenciálních čtenářů bude právě těmito rozbory nadchnut více. Jistě jim ukazují autora coby privilegiovanou autoritu tématu.

Příjemně zvláštní v onom historickém expozé proto bylo, že ony „hitlerovské“ kapitoly začal rozplétat už od konce století devatenáctého a celé dvacáté půlstoletí představil v příslušném komplexu. 

Za zmínku mimochodem stojí extrémně silná protipolská averze.  Stejně jako Magátova ostražitost před tzv. panslavismem. Politický panslavismus alibizuje svou antipatií před bolševismem. Ale už v dalším sledu by šla zamaskovat pisatelova chronická germanofilie, která až mu nečiní  potíž vydat posměšky k  „fangličkování“ Slováků“. Ani po několika stránkách skoro postmodernisticky vyhlásit, kterak „čisté národy“ nikdy neexistovaly. 

Zajímavě se mi jevil popis židovských úkonů v časech po německé kapitulaci. Konkrétních jmen a jejich vliv na známé či méně známé fáze procesu s poraženými. Stejně i činění oficiálních židovských institucí v ještě pozdější poválečné holocaustovské mašinérii. 

Poslední pasáže má historická fikce. Coby-kdyby. Znovu autor potvrzuje bravurní sečtělost v tématice evropských dějin první poloviny dvacátého století, které nejenže dokáže načrtnout s celou řadou nekorektních precizností, ale i poeticky fabulovat. (V první polovině práce je včleněn i mimoholocaustovský reálný příběh Rudolfa Hesse, který Magát podal  vypjatým patosem)

Autor si nečiní námahu s ostražitostí před skokem do soudní síně. Na první pohled to i tak působí. Možná tam ale bude jiný záměr. Osobně nejsem v oboru „obhajoba politických trestných činů v SR“ zběhlý, navíc podobnými tužbami vystoupení před jakýmkoliv tribunálem ani neoplývám. 

Celkově považuji spis za „zakázanou zeleninu“. Tudíž o jejím doporučení/nedoporučení  mi nepovoluje vyjádření ani zdejší trestní zákon. Určitě se mi přečtením knihy informovanost o  alternativní historii  zdvihla. Přestože vím, že v domácí produkci vyšlo více prací. 

Žádné komentáře:

Okomentovat