Policejně zvládnutá Prague pride ° nový scénář pro krocení demonstrací ° smyslem radikalismu není kooperace s Režimem ° kretén závěrem
Nechci dnes zabíhat
k polemikám co je a co není pavěda. Jedno je však jisté:
aplikace většiny humanitních nauk bývá natolik prostá, že
působí až sporně psát o jejich vědecké podstatě. Ono
„vědečno“ se pak používá spíše jako formální
zdůvodnění banalit.
Například taková
psychologie ve službách policie. Zapomeňte na její
zastoupení v detektivkách, kde se vyšetřovatel neobejde bez min.
šesti semestrů. Protože jedinci, kteří jsou už od přirozenosti
vybaveni pudem co je a co není v dané situaci chtěné a
žádoucí, z jejího praotce Aristotela nemusí mít
nastudovanou jedinou stránku. (O všech dalších elaborátech
ani nemluva.)
Coby účastník
demonstrací si všímám opatření, která jsou produktem
policejních psychologů. Jednou z vsuvek bylo vynoření se
policistů bez viditelných zbraní, zato s nápisem
Antikonfliktní tým na nepřehlédnutelných
blýskavě-žlutých vestách.
Má maličkost také
kdysi dříve byla takříkajíc odzbrojena vmíšením se jednoho
z členů Antikonfliktního týmu do ostřící se
rozmíšky mezi mnou a jakýmsi zdrogovaným antifašistou.
Zatímco já již vyčerpal veškeré vulgarismy deskribující
podstatu ideologie druhé strany a pozvolna se chystal přecházet do
„vyšších debatních sfér“, onen policista/nepolicista
mi najednou za zády povídá: „Tak se mi to líbí, když
spolu hezky demokraticky a bez násilí diskutujete“. V tu
ránu jsem stál jakoby opařen a nezmohl jsem se na odpověď. Ale
ani na pokračování mého záměru s toxikomanským
lidskoprávníkem.