Policejně zvládnutá Prague pride ° nový scénář pro krocení demonstrací ° smyslem radikalismu není kooperace s Režimem ° kretén závěrem
Nechci dnes zabíhat
k polemikám co je a co není pavěda. Jedno je však jisté:
aplikace většiny humanitních nauk bývá natolik prostá, že
působí až sporně psát o jejich vědecké podstatě. Ono
„vědečno“ se pak používá spíše jako formální
zdůvodnění banalit.
Například taková
psychologie ve službách policie. Zapomeňte na její
zastoupení v detektivkách, kde se vyšetřovatel neobejde bez min.
šesti semestrů. Protože jedinci, kteří jsou už od přirozenosti
vybaveni pudem co je a co není v dané situaci chtěné a
žádoucí, z jejího praotce Aristotela nemusí mít
nastudovanou jedinou stránku. (O všech dalších elaborátech
ani nemluva.)
Coby účastník
demonstrací si všímám opatření, která jsou produktem
policejních psychologů. Jednou z vsuvek bylo vynoření se
policistů bez viditelných zbraní, zato s nápisem
Antikonfliktní tým na nepřehlédnutelných
blýskavě-žlutých vestách.
Má maličkost také
kdysi dříve byla takříkajíc odzbrojena vmíšením se jednoho
z členů Antikonfliktního týmu do ostřící se
rozmíšky mezi mnou a jakýmsi zdrogovaným antifašistou.
Zatímco já již vyčerpal veškeré vulgarismy deskribující
podstatu ideologie druhé strany a pozvolna se chystal přecházet do
„vyšších debatních sfér“, onen policista/nepolicista
mi najednou za zády povídá: „Tak se mi to líbí, když
spolu hezky demokraticky a bez násilí diskutujete“. V tu
ránu jsem stál jakoby opařen a nezmohl jsem se na odpověď. Ale
ani na pokračování mého záměru s toxikomanským
lidskoprávníkem.
…
Jiná situace nastala při
letošní národovecké oponentuře k sešlosti deviantů, k tzv.
Prague pride. Přesto tzv. policejní psychologie
slavila vítězství. Jenže tentokrát totálně zahanbujícím
způsobem. Nacionálních konzervativců se na nábřeží, kde měla
vbrzku procházet mnohatisícová oslava úchylnosti, sešla necelá
třicítka. Počet oponentů hravě převyšovalo zastoupení
policistů zcela „tajných“, několik nedalekých dodávek
s těžkooděnci jen doplňovalo obvyklý kolorit soudobého
nacionalismu. Antikonfliktní tým z předchozího
odstavce ani nebyl potřeba (byť se nakonec objevil). Vše
doplňovaly zcela běžné uniformy.
Je to paradoxní, ale i
když naší aktivitě šlo o opovrhnutí nad zvrácenými
homosexuálními pudy, ke zlikvidování našeho protestu došlo
taktéž prostřednictvím využití libida – byť toho
přirozeného. O co tedy šlo?
Roli velitele zásahu
běžných jednotek hrála žena. (Termín ROLI
je žádoucí, protože nelze vyloučit, že pravým velitelem zásahu
byl někdo zcela jiný.) Uznávám, že ona cca pětatřicetiletá
dáma v uniformě nepostrádala určitého půvabu. Což byl
v předchozím služebním castingu hlavní požadavek. Špulení
rtů a koketní styl jednání se svolavateli, ale i jednotlivými
účastníky, to všechno už s ní pilně nacvičovali právě
policejní psychologové. Ilustrativní pak bylo, když jsem se
organizátorů ptal na její jméno a tito byli obeznámeni pouze s
tím křestním (Lucie).
Ona tříhvězdičková
policistka se stylizovala od pozice sexbomby, hlavním procentem
pak přes přísnou paní učitelku (ovšem přísnou pouze
pro dobro svých žáčků), až potenciálně po dominu ze
sado-masochistického salónu. Bohužel nevím o nikom dalším
z účastníků, kterého účelovost její stylizace tloukla
do očí. Ale nedomnívám se, že pro přirovnání dotyčné
policistky k paní učitelce by byl nezbytný diplom
z pedagogiky.
Stopovatelné byly
didaktické postupy nazývané prolamovaní ledů, sbližovací
vzpomínání na minulá setkání, stanovování struktury společné
hodiny, uvolňovací žertování, určení jasných pravidel a
hovoření na všechny zúčastněné. Včetně hospitačním
dohledem nekompromisně vyžadovaného očního kontaktu ÚPLNĚ
se všemi. A nakonec pochvaly za dodržení jednostranné
smlouvy: v podobě potřesení si rukou se sličnou kantorkou.
…
Smyslem podobných akcí
nemusí být násilí pro násilí. A když už, tak jej policisté
(důsledkem feministického opiátu i policistky) musí snést
proto, že jsou za jeho snesení (a za službu Režimu)
placeni, nikoliv že by konzervativní protestující blouznili o
společnosti bez policie. Navíc policisté jsou vybaveni množstvím
pomůcek, které protestující prostě nemají – trestní zákon.
Především: efektivní překonání policejního kordonu
(tj. s minimálním rizikem trestního postihu) nespočívá
v úderech pěstí, nýbrž v jeho davovém přetlačení či
využití ne zcela hermetického uzavření.
Veřejné akce mají
různé fáze. Nijak nehaním spolupráci s policií v některých
z nich. Ovšem když se blíží předvídatelná konfrontace
s ideologickým nepřítelem (kam homosexualismum patří),
tak nechat se strhnout účelově naaranžovaným poprsím předhozené
figurky a odehrát roli umravnitelných žáčků dle policejního
pedagogicko-psychologického scénáristy?
…
Poslední část nechám
beze jména, protože jinak bych míněnému pánovi prokázal
potěchu. Existují jedinci, pro které není podstatné, jak se o
nich mluví, ale hlavní je, že se o nich VŮBEC mluví. Někteří
pak dokáží bez zadrhnutí vyslovit pár vět a tak se u nich
předchozí přelilo do poučky: není důležité co a kde budou
říkat, ale hlavně že budou říkat COKOLIV KDEKOLIV. A
energie v sobě nachází dostatek (totéž neplatí pro
inteligenci).
Náhle vzplanuvší
řečnická hvězdička nejmenovaného pána mne udivila již
několikráte. Zřejmě nevíce, když na letošním ultrapravicovém
shromáždění ve Vítkově začal proplétat kritiku cikánské
kriminality s tzv. seriózním úhlem pohledu: s
požadavkem na vynesení trestu smrti pro čtveřici tamních
aktivistů (údajně se za tento projev již omluvil; já stále
prahnu po zjištění, jak podobná omluva asi vypadá).
Na sobotní akci proti
Prague pride mne onen pán šokoval, když do megafonu přispěl
s tzv. seriózní stránkou věci následovně: jaké
se mezi jeho přáteli nachází množství homosexuálů a kterak je
vždycky potěšen jejich úžasným smyslem pro humor, když s nimi
sedává u jednoho stolu. PODOTÝKÁM: TOTO NÁM NEJMENOVANÝ PÁN
SDĚLOVAL SMRTELNĚ VÁŽNĚ A BEZ JAKÁKOLIV IRONIE!!!!!!
Inu, až takhle daleko
v krajním případě zašel společenský fenomén tzv.
seriózničiny. Kdysi začínal pouze povinnou frázičkou „já
nejsem rasista/netolerantní, ale….“
