pondělí 13. července 2020

JSEM NEONACISTA, A JSEM NA TO HRDÝ

Za následný text budu jistě odsouzen. Už ani neregistruji, jaké je číslo paragrafu, ale jistě ona skutková podstata patří k nejzavrženíhodnějším. Zločin bude rezonovat i v překladu od soudce.
Sudí už bez taláru, kdesi na chodbě u WC, natřásající se coby popová hvězda. Před objektivy a po nápovědných dotazech novinářů. Což je podoba soudnictví posledních let. Soudci nesoudí podle svého nezaujatého mínění a paragrafů, ale pro vyznění v půlminutové stopáži. A pro Kavárnu boj proti pravicovému extremismu půjde jedinou cestou. Nešť.
Vrátil bych se k nadpisu. Jsem neonacista, a jsem na to hrdý. Zločin spáchaný. Potíž je, že nikdo neví, co jsem vlastně spáchal. Neonacismus je hnus, ale nikdo neví, co to vlastně je. Podobně jako antisemitismus. Ten přeskočme. Židé si samozřejmě vynalezli všelijaké supervědecké „3D testy“. Snad ale není povinnost tyto ovládat. U neonacismu to je krapek složitější. Možná podobný test už politologie vyplodila i pro neonacismus. Ale já o něm prostě nevím. 
Neonacismus je čekání na Godota. Nebo na Yetiho. Každý o neonacismu mluví, opovrhuje jím, štítí se všech neonacismů. Ale nikdo neví, co to je, a nikdo neonacismus neviděl! Uznat, že neonacismus je jen něco podle potřeby? Studno intelektuálovým ústům...