Antisportovcovo znechucení ° šíře disciplín ° kampaň
proti antisemitismu vecpeš všude ° znásilnění symbolů
Olympijskému šílenství uniknout nelze. Na rozdíl od většiny
bříškařů sportu neholduji ani jako divák přímých přenosů.
Proto jsem nyní sportovními disputacemi sužován více než jindy.
Pokoušel jsem se překonat povinné olympijského účastenství
návštěvou Fortuny s dotazem, zda je vypsán kurz na atentát
v Rio de Janeiro. To proto, abych měl důvod sledovat tisk,
když už bude latinskoamericky infikovaný od první do poslední
strany. Bezúspěšně, šlo by to prý proti etice sázkařů.
(Pozn. Antidemokrata: následný odstavec lze
přeskočit, aniž by to mělo vliv na vyznění úvahy)
Tabulky jsou téměř úměrné počtu sportovců, ten pak vychází
z počtu disciplín. Když jsem se nechal o zastoupených
zápoleních na letošních OH poučit, mnohá bych klidně vypustil.
Určitě všechny novodobé turnajové sporty, které mrzačí pojetí
starověkých olympiád. A to do té míry, že se zápasy ani
nevejdou do doby planutí olympijského ohně. Dále by mělo
publikum oželet variace přibližně totožných úkonů. Myšlenkou
nemířím nikam jinak, než běhání na různé vzdálenosti,
běhání se zakopáváním o překážky nebo bez něj. Běh je
prostě běh, plavání je plavání, veslování je veslování
apod.
Ale to by zase ubylo medailí, tudíž zájem diváků
by poklesával. A že jedním z hlavních poslání OH je
tvrdý reklamní business, o tom snad nepochybuje nikdo.
Je mi jasné, že proti mému návrhu na osekání
přebujelosti se vznesou argumenty s akademickými rekvizitami,
proč není běhání jako běhání. Kupodivu ale nepřípustné
je říci, že pokud by opravdu nějaký argument pro šíři
disciplín byl spravedlivý, pak je to ten, že různé lidské rasy
mají pro různé druhy zápolení od přírody různé predispozice.
…
Jenže to už zase vzkypí výskání o ÚDAJNÉ
APOLITIČNOSTI OLYMPIÁD. Přitom vrozená délka kostí
jakýchkoliv živočichů – tedy i lidí – je už od přírody
apolitická, zatímco jakékoliv tvrzení o tom, že to a to je
pouhým sociálním konstruktem, je naopak ideologicky motivované
tvrzení.
Poněkud komicky ono rčení o apolitickém duchu
olympiád pravidelně doplňuje připomínání Berlína 1936.
Následovává příběh s další apolitickou (?!?) poučkou:
utlačovaní Židé coby holocaustovští mučedníci, postupně se
dostavší na úroveň nejspravedlivějšího mstitele ze
spravedlivých, kteří posléze dokáží pomstít atentát na své
souvěrce na pozdější olympiádě (Mnichov, 1972). Přičemž se
už vůbec nemusí svazovat právními systémy jiných států –
aneb western po židovsku.
Apolitično čehokoliv člověkem tvořeného je
lež, které mohou věřit sice masy, ale ne střízlivý
pozorovatel. Ten vidí taktické spojení mnoha vrstev tématu.
Ať se bude jakákoliv olympiáda konat kdekoliv,
tak jistě ekonomický faktor – ne náhodou připomínající
faktor politicko-mocenský – bude prvořadým činitelem. (V
případě nepohodlného pořadatele bude duch té či oné olympiády
přefiltrován do vyhovujícího znění domácími masmédii.)
…
V letošním Riu zřejmě pro ČR nějaká ta
medaile přijde. A Kde domov můj televize
donese do každé zapadlé vsi. Jenže bude třeba vnímat fakt, že
ony rty, které budou pobrukovat hymnu, se budou podobat spíše
chorálu pouhého sportovního klubu než oddání se symbolu
národního burcování. Nebude to hold české krvi, nýbrž vlajce
pomyslného mančaftu, který si může zakoupit hráče pouhým
razítkem státního občanství. Podle prastaré poučky se přeci
dodává CHLÉB A HRY.
