S potěchou
si všímám mizivého množství výkřiků přímo o „zfalšování
výsledků“. Tento žánr býval dříve daleko četnější.
Podobné zoufání nahradilo méně fantasmagorické konstatování o
podmínkách nastavených tak, že radikální strany jsou zatlačené
k neúspěchu. Ovšem hned se zase vynořují matematičtí
odborníci, kteří pomocí součtů pomyslných jablek a hrušek -
„musíme se sloučit“ - předpovídají volební potenciál.
Proto kdo v
následujícím textu čekáte exaktní tabulky, raději esej
vypněte. To jediné důležité o
proběhlých volbách bylo uvedeno a umanuté zpětné
přehrabávání se ve volebních výsledcích/prognózách voleb
budoucích má společné jedno. Zbrklost.
Oproti tomu
Režim jako paní učitelka v mateřinkách předhodí dětičkám
hračky. Pak pouze dohlíží, aby se nic nevychýlilo z dovoleného
schématu. Následně s úsměvem kvituje, jak vše běží ve
vytvořeném rámci. Pokud víceméně všichni žáčci zpětně a
zvnitřněle přijímají pravidla hry, pak nastává až obecné
blaho. Přitom zbrklost svěřenců je předem očekávána a
bezpečně regulována! Případné hození gumovým medvídkem od
lotřivějších kritiků nikoho nezraní, onen gumový medvídek
pouze neškodně pískne.
S tím se i
počítá. Podobný moment může Režim využít k až sadistickému
výsměchu. Proč myslíte, že máme nacionalistickou stranu vedenou
rasovou menšinou, jiná zase skrz naskrz prorostlá architektem
devadesátých let?
Je mi známo,
že tímto připomenutím reálných jevů u volebních procedur
příliš sympatií a oblíbenosti nezískám. Vím o absenci
diplomatična při vyslovení svých námitek, které se chtě nechtě
rovnají urážkám v naivní výseči naší subkultury. Primárně
ale nechci sbírat oblibu, být všeobecným miláčkem a královnou
demokratického plesu. To raději toužím po titulatuře neznámého
vojína ryzosti.
Čistotu
ideologického uvažování nestanovují kvantifikovatelné volební
hlasy. Opodstatněná budiž diktatura kohokoliv, kdo vyjde z dobrých
úmyslů (a nevychýlí se zásadně). Chránit nejvyšší hodnotu.
Tohle je nacionalismus!
Mohlo by se
zdát, že poslední napsané může odkývat mnohý. Jenže šok
následuje, kdy hned po odkývání zazní polohluchá otázka: „jak
se ale chceš dobrat k převzetí moci, když ne volební výhrou?“
Předně:
šok pojmout coby nepochopení, které zvýrazňuje potřeba
tazatele po střednědobém úspěchu. Prostě dohmatatelném.
Ona zbrklost je pak startovním elánem při zakládání dalších a
dalších volebních entit. Na jejich soupisku vstupuje obstojná
paleta karikatur, které se „do hry podle pravidel“ uchystaly.
Následně jsou pak nejnechutnější ty momenty, když coby
ukřivdění rozmazlenci odmítnou přijmout vítěze hry, do které
se dobrovolně přihlásily. (ČÍST DÁLE)
Nechci se
nechat donutit k odpovídání na otázku, jak jinak má přebírání
moci probíhat. Pokud neznáte parametry vzdálenějšího světa
budoucna, logicky je nemožné hned teď rýsovat přesné turistické
značky dotazovaného procesu. Už jenom kolik zcela nových - a v
dnešku ani nepředstavitelných - faktorů může nastat? Jelikož
spíše než v obecninách je poptáváno připodobňování k
minulosti: jak by někdo v závěru Stalinova života mohl vylíčit
podrobné fungování východního bloku na konci osmdesátých let?
Od toho v odpovědi konkrétně uvádět, že ten musí být tam, ten
zas tam, a onen - dnes ani ještě nežijící - bude tam?
Právě
podobné trauma existuje dnes. Jen jedna z cest bývá ono horečnaté
zapojení se do hry. Přijmutí teorie o většinách, o všeobecném
volebním právu. K polohluchému se přidává i poloslepé.
Paradigma jediného myslitelného motoru: většina pocházející z
všeobecného hlasování.
Vím, že
pokud někomu podobnou rétorikou adresuji plivanec do tváře, pak
vděk nemohu očekávat. V minulých dobách by to šlo přirovnat k
ostříhání vlasů účastníkům metalových koncertů nebo
urážkám zpěváka kapely Depeche Mode v davu „depešáků“.
(Dnes, 9.10.2020, pak k vyslovení na ultrapravicí nemódního
postoje na pandemii.)
Na stranu
duhou, proč nevyužít opoziční energie? Špatně si předchozí
řádky vyložit ten, kdo z posměchu k demokratickým volbám
odvozuje jedinou alternativní verzi: všeobecnou pasivitu. Zde
naopak velebím vynalézavost nás, mimo hlavní proud stojících:
od kulturní tvořivosti, až třeba po nelítostné paramilitantní
gangy. Toto všechno je politická činnost vyjmutá z volebních
schémat! Ta první jen pro mžik potlesku, druhá zase uznatelná až
vzdáleným budoucnem.
Ale třeba
naznačené politické činění ani nikdy potlesk nesklidí. Jenže
to neumenšuje hodnotu činů. Snad pro duševního mrzáka s absencí
abstraktního světa...
RIZIKO
BRAMBORAČKY
Závěrečné
odstavce nemají mít za cíl předvádět, že „neurazit nezvládnu
nikoho“. Jelikož jsem se věkem přehoupl do druhé poloviny svého
bytí, snad mohu bilancovat nejen roztodivnost postav ultrapravice,
ještě víc pak načrtnout až kurióznost jejich náhledů na svět.
Od již
zmiňovaného poblouznění onou soudobou historií, obarvené
potřebou identifikování se „s tou zlou stranou“ a symbolikou
velkoněmectví. Jenže druhým vrzem pak prohlášení se za české
nacionály. Až třeba po skandování KKK na ochozech, nicméně pak
na ramenou nosící černošské brankáře. Jiní „schvalovat,
přitom souběžně popírat“. A řada kočkopsů dalších.
Rozpoznávacím
znamením je ideologická zmatečnost. Jejím siamským původcem pak
zbrklost. Přesně stejná, jako raději se hned teď předvádět na
pomyslném pískovišti paní učitelkou svěřeném, než schopnost
si „příležitost“ ( = příležitost ke hraní si) nechat
noblesně utéct.
Jiným z
destruktivních důsledků chaotična, tím dosud nezmíněným, je
brzké vyhoření náhlého aktivisty. Vypozoroval jsem kombinaci
se saturováním mimopolitických potřeb toho či onoho náhle se
vynořivšího činovníka. Vždyť tu i máme celou plejádu jmen ze
scény zase vymizelých. Poeticky pojato: jakoby se podobnou „vlnkou“
jednalo o strůjce bizarního sebevražedného atentátu, který ale
nezvládl svou oběť technickým zádrhelem roznětky dokončit, a
tak po něm zůstalo jen ticho po pěšině...
Recept je
jednoduchý. Čistá ideologie + odolnost před pomyslnými
rybářskými návnadami. A bez bizarností! (tedy pokud za bizarnost
nepovažujete účast ve volbách maximálně tak pomocí
specifického siderického kyvadélka vůči vybrané volební
místnosti; mnou pak pohrdejte, že jsem podobné zatím nerealizoval
– já prozatím zůstanu u hořkého konstatování o
infantilních AUTODESTRUKTIVNÍCH snahách)
Žádné komentáře:
Okomentovat