pátek 9. října 2020

VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ KRAJSKÝCH VOLEB

S potěchou si všímám mizivého množství výkřiků přímo o „zfalšování výsledků“. Tento žánr býval dříve daleko četnější. Podobné zoufání nahradilo méně fantasmagorické konstatování o podmínkách nastavených tak, že radikální strany jsou zatlačené k neúspěchu. Ovšem hned se zase vynořují matematičtí odborníci, kteří pomocí součtů pomyslných jablek a hrušek - „musíme se sloučit“ - předpovídají volební potenciál.
Proto kdo v následujícím textu čekáte exaktní tabulky, raději esej vypněte. To jediné důležité o proběhlých volbách bylo uvedeno a umanuté zpětné přehrabávání se ve volebních výsledcích/prognózách voleb budoucích má společné jedno. Zbrklost.
Oproti tomu Režim jako paní učitelka v mateřinkách předhodí dětičkám hračky. Pak pouze dohlíží, aby se nic nevychýlilo z dovoleného schématu. Následně s úsměvem kvituje, jak vše běží ve vytvořeném rámci. Pokud víceméně všichni žáčci zpětně a zvnitřněle přijímají pravidla hry, pak nastává až obecné blaho. Přitom zbrklost svěřenců je předem očekávána a bezpečně regulována! Případné hození gumovým medvídkem od lotřivějších kritiků nikoho nezraní, onen gumový medvídek pouze neškodně pískne.
S tím se i počítá. Podobný moment může Režim využít k až sadistickému výsměchu. Proč myslíte, že máme nacionalistickou stranu vedenou rasovou menšinou, jiná zase skrz naskrz prorostlá architektem devadesátých let?
Je mi známo, že tímto připomenutím reálných jevů u volebních procedur příliš sympatií a oblíbenosti nezískám. Vím o absenci diplomatična při vyslovení svých námitek, které se chtě nechtě rovnají urážkám v naivní výseči naší subkultury. Primárně ale nechci sbírat oblibu, být všeobecným miláčkem a královnou demokratického plesu. To raději toužím po titulatuře neznámého vojína ryzosti.
Čistotu ideologického uvažování nestanovují kvantifikovatelné volební hlasy. Opodstatněná budiž diktatura kohokoliv, kdo vyjde z dobrých úmyslů (a nevychýlí se zásadně). Chránit nejvyšší hodnotu. Tohle je nacionalismus!
Mohlo by se zdát, že poslední napsané může odkývat mnohý. Jenže šok následuje, kdy hned po odkývání zazní polohluchá otázka: „jak se ale chceš dobrat k převzetí moci, když ne volební výhrou?“ 
Předně: šok pojmout coby nepochopení, které zvýrazňuje potřeba tazatele po střednědobém úspěchu. Prostě dohmatatelném. Ona zbrklost je pak startovním elánem při zakládání dalších a dalších volebních entit. Na jejich soupisku vstupuje obstojná paleta karikatur, které se „do hry podle pravidel“ uchystaly. Následně jsou pak nejnechutnější ty momenty, když coby ukřivdění rozmazlenci odmítnou přijmout vítěze hry, do které se dobrovolně přihlásily. (ČÍST DÁLE)
Nechci se nechat donutit k odpovídání na otázku, jak jinak má přebírání moci probíhat. Pokud neznáte parametry vzdálenějšího světa budoucna, logicky je nemožné hned teď rýsovat přesné turistické značky dotazovaného procesu. Už jenom kolik zcela nových - a v dnešku ani nepředstavitelných - faktorů může nastat?
Jelikož spíše než v obecninách je poptáváno připodobňování k minulosti: jak by někdo v závěru Stalinova života mohl vylíčit podrobné fungování východního bloku na konci osmdesátých let? Od toho v odpovědi konkrétně uvádět, že ten musí být tam, ten zas tam, a onen - dnes ani ještě nežijící - bude tam?
Právě podobné trauma existuje dnes. Jen jedna z cest bývá ono horečnaté zapojení se do hry. Přijmutí teorie o většinách, o všeobecném volebním právu. K polohluchému se přidává i poloslepé. Paradigma jediného myslitelného motoru: většina pocházející z všeobecného hlasování.
Vím, že pokud někomu podobnou rétorikou adresuji plivanec do tváře, pak vděk nemohu očekávat. V minulých dobách by to šlo přirovnat k ostříhání vlasů účastníkům metalových koncertů nebo urážkám zpěváka kapely Depeche Mode v davu „depešáků“. (Dnes, 9.10.2020, pak k vyslovení na ultrapravicí nemódního postoje na pandemii.)

Na stranu duhou, proč nevyužít opoziční energie? Špatně si předchozí řádky vyložit ten, kdo z posměchu k demokratickým volbám odvozuje jedinou alternativní verzi: všeobecnou pasivitu. Zde naopak velebím vynalézavost nás, mimo hlavní proud stojících: od kulturní tvořivosti, až třeba po nelítostné paramilitantní gangy. Toto všechno je politická činnost vyjmutá z volebních schémat! Ta první jen pro mžik potlesku, druhá zase uznatelná až vzdáleným budoucnem. 

Ale třeba naznačené politické činění ani nikdy potlesk nesklidí. Jenže to neumenšuje hodnotu činů. Snad pro duševního mrzáka s absencí abstraktního světa...

RIZIKO BRAMBORAČKY

Závěrečné odstavce nemají mít za cíl předvádět, že „neurazit nezvládnu nikoho“. Jelikož jsem se věkem přehoupl do druhé poloviny svého bytí, snad mohu bilancovat nejen roztodivnost postav ultrapravice, ještě víc pak načrtnout až kurióznost jejich náhledů na svět.

Od již zmiňovaného poblouznění onou soudobou historií, obarvené potřebou identifikování se „s tou zlou stranou“ a symbolikou velkoněmectví. Jenže druhým vrzem pak prohlášení se za české nacionály. Až třeba po skandování KKK na ochozech, nicméně pak na ramenou nosící černošské brankáře. Jiní „schvalovat, přitom souběžně popírat“. A řada kočkopsů dalších.

Rozpoznávacím znamením je ideologická zmatečnost. Jejím siamským původcem pak zbrklost. Přesně stejná, jako raději se hned teď předvádět na pomyslném pískovišti paní učitelkou svěřeném, než schopnost si „příležitost“ ( = příležitost ke hraní si) nechat noblesně utéct.

Jiným z destruktivních důsledků chaotična, tím dosud nezmíněným, je brzké vyhoření náhlého aktivisty. Vypozoroval jsem kombinaci se saturováním mimopolitických potřeb toho či onoho náhle se vynořivšího činovníka. Vždyť tu i máme celou plejádu jmen ze scény zase vymizelých. Poeticky pojato: jakoby se podobnou „vlnkou“ jednalo o strůjce bizarního sebevražedného atentátu, který ale nezvládl svou oběť technickým zádrhelem roznětky dokončit, a tak po něm zůstalo jen ticho po pěšině...

Recept je jednoduchý. Čistá ideologie + odolnost před pomyslnými rybářskými návnadami. A bez bizarností! (tedy pokud za bizarnost nepovažujete účast ve volbách maximálně tak pomocí specifického siderického kyvadélka vůči vybrané volební místnosti; mnou pak pohrdejte, že jsem podobné zatím nerealizoval – já prozatím zůstanu u hořkého konstatování o infantilních AUTODESTRUKTIVNÍCH snahách)

Žádné komentáře:

Okomentovat