neděle 12. dubna 2020

BŮH BY SE MUSEL STYDĚT

Podotýkám, že smyslem velikonočních řádků (tak se období jmenuje v kalendáři) nebudou ryzí termíny žádné teologie. Tím bych totiž měl nakročeno k podobné asymetrii, vůči které se hodlám bránit. Bránit? Bránit....
Jsem ATEISTA. Už to samo o sobě vykazuje cudnou situaci. První písmenko - A - má řečtina k negaci následného. Následno je v tomto případě jakési nadpřirozeno, božství. Situace by sice byla řešitelná tím, pokud by blouznivci po záhrobí sami sebe vytyčili nějakým termínem až coby opak nás, kteří nemáme potřebu vyhlašovat cosi od cesty. Třeba od vzniku jednoho/více bohů. NIKOLIV TAKTO OPAČNĚ. Ale to bych chtěl moc. Já nejsem ten, kdo tzv. popírá Boha. Já jej stejně tak ani nepotřebuji jakoukoliv procedurou rodit. Věřící, tedy věřící v Bohy coby „ručitele nesmrtelna“, jsou přeci ti, kteří si Boha vybásnili, aby negovali přirozený konec každého svou smrtí. 
Bude užitečné si povšimnout vytažení nejtěžšího kalibru hned v úvodních větách: záhrobí.  Ono je totiž hnací motor veškerého blouznění po domnělých božských machinacích se světem. Jádro všeho náboženského. Bůh, s jeho větší či menší činorodostí. Jenže očekávat takovouto upřímnost od trhovců se sortimentem „dočasnost života“? Aby vás na to sami upozornili?
Z jedné strany připomeňme existenci takových náboženských společenství, které mají dokonce nadatováno číselně cosi kolem pěti tisíc let od vzniku vesmíru. (trilobity i Věstonické Venuše na chvíli schovejme do kapsy) Ale aby pro dnešek v tomto exaktně vyjádřeném úletu některé židovské sekty nebyly samotné, zmiňuji i frakce obsahující Ježíše. Ty, které ještě před pár staletími oficiálně používaly „nadpřirozeno“ k vysvětlování dnes už zcela povrchních jevů z učebnic věd přírodních, tu a tam existují dodnes. Hromničky, zarděnky atd. (církevní středověk celkový jako takový vydává na mnoho svazků podobných náboženských „úletů“ - to používám mírné pojmenování -, ovšem bylo úplné faux pas tyto zde vytahovat)  
Záludněji pak působí ony (kolikrát i nebiblické) ekvilibristiky, kde Bůh je jen jakýmsi „přesahem“ pro současníkův stav duchovní nouze. Nedělejme si iluze, zdroj oné paniky je taktéž vygenerován od povědomí o „jednou smrti“. A hledání vysvětlivek. Tradiční evropská společnost do koktejlu přihodí obvyklého Krista, rebelantsko-nihilistické tužby po cizokrajnu mají paletu exotičtější. Nespočet pak variací. Fanatických obhájců nejrůznějších náboženských doktrín znám široké množství. (zmíním své jednoroční kontakty se Svědky Jehovovými či Hnutím Hare Kršna, kdy ze zcela marketinkových důvodů jsem vedl společenské dialogy, při kterých všechny strany chápaly podobnost obchodních zájmů s jejich agitačními záměry v témže místě). A možnosti koketování s až stoprocentně nepopsatelným transcendentnem se nezastavují u jmenovaných okruhů. Odpersonalizovaní bůžci tančí v kdejakém zběsilém argumentu. 
Když jsem na sebe „prozradil“ ony styky, základním pravidlem pro podobné jest: držte si svoje téma, braňte se sklouznout k jejich podlísavým záměrům. Lze to. I když všichni razitelé Boha mají principiální potřebu podsunout podprahové náboženské sdělení, které vás chce strhávat od vašeho autonomního JÁ. Dokonce se jejich zarytost v jejich vlastním strachu před smrtí dá využít pro váš prospěch! U jmenovaných okruhů a u mé profese to šlo pracovně. 

Všechny náboženské spolky mají tendenci nejen vám vnutit onu EXISTENCI. Dokonce únavnější a absurdnější je: přesně dle jejich manuálu. Lživě jej nazvou „svobodnou cestou k přijetí Boha“.
Bůh je násilí. Přesněji: násilí odjakživa bývalo odvislé od fikce Boha. První uvedené, boží hypotéza, to by působilo jen jako komedie, kdyby automaticky nenastupoval rozměr tragična. Neodsuzuji ani násilí coby politický prvek (k tomu ale nepotřebuji Boha), stejně jako na náboženstvích (produktu věřících v toho či onoho Boha) jsem místy ochoten uznat kulturnětvorná pozitiva. Na některých bych pozitiv našel více, na některých méně. Některá měla pro český národ silnější přínosy, některá náboženství mají jenom nebezpečně sobecké zájmy. (A jedno vyznání dokonce vytvořilo zločinnou entitu samo o sobě).
Kdesi mezi tím římskokatolická církev coby momentálně na českém teritoriu nejhlasitěji zastoupená instituce. Tím souběžně naznačuji vnitřní potřebu jejích aktivistů (vertikálním průřezem) po marketingové dominanci. Taktéž dobrotivě nabízí každému posmrtno. A zase: Smrt by byla i bez následné dobrotivosti. Odpusťme, že Církev bezvěrcům, či těm nesprávným věrcům, smrt kolikrát jen urychlila. 
Nit posloupna vede takto: Církev svatá pak prostřednictvím boží existence oplátkou odpouští nám. Tedy v případě našeho procesně správně učiněného pokání. Už jsme zase u kořenů oné frašky. Strach vzniklý z tušení o smrti jako takové, a hned ambice náboženské instituce nutit všem bizarní nekonečno.
K tomu tisíciletími přibývalo a přibývalo její trasovatelné působení v jednoznačně politických dimenzích. Z nedávna připomeňme začátek devadesátých let a sudetoněmecké finanční donátory do našeho vnitrozemí - což se hned projevuje ve vděku k nim u jejích nejusilovnějších českých propagátorů. Nebo monarchisté. A já nevím, co všechno ještě.

Veliký pozor! Všelijaké odstíny vyznavačů NEHMATATELNA, A TO BEZ PŘEDCHOZÍHO LIDSKÉHO ROZVAŽOVÁNÍ ( = definice Boha; oproti tomu např. abstraktní kategorie Národa respektuje fakt neexistence národa bez lidí, bez lidského uvažování), začnou týt z vašeho šoku při situaci, kterých se holt někdy v životě dostává. Třeba smrt vašeho blízkého. Všimněte si, že ani nemají jiný výchozí repertoár, než co se odvíjí z pouhého (!) smrtelna ve vašem okolí. Váš situační šok! Hned jedou dál nacvičeným bezohledným tlakem. Prý symetrická svoboda... Až perverzně vypočítavá. Oni staletími vyvinuli takovou škálu chytáků, na které nepřipravený osamocený člověk v několika sekundách totálního životního sklíčení často nezvládne pozdvihnout stejný pancíř, jaký oni stihli do svého útočného žargonu připravit na tunách papírů. Ještě svá osidla přezíravě nazvou „vědou“: teologií. Asi taková je existence Boha.
Dnešní řádky jsem chtěl ukončit jinak. Ale abych sám nezabloudil k jejich labyrintálním schématům a záludným pastím: žádné „obhajobné“ argumenty tasit nebudu. To budiž jejich nekonečným údělem: tvorba + obhajoba smyšlenky! Já nic nemusím. Ani dodatečně popírat jejich smyšlenku onou řeckou předponou „A“.  JÁ SÁM JSEM BŮH!!! 

4 komentáře:

  1. Celkově výstižné, jenže: co s tím?
    Téměř každý člověk má náchylnost k víře, a náboženství aspoň nabízí víru otevřeně přiznanou. Narozdíl například od kultu rovnostářství a tzv. humanizmu, který do značné míry v Evropě a severní Americe vytlačil tradiční náboženství, a je svou skrytostí (mnozí samozvaní ateisté ho vyznávají, aniž jim to dochází) záludnější a flexibilnější ke zneužití.
    Dále většina lidí má strach ze smrti (a to ani nezabíhám do problematiky, že posmrtná (ne)existence má zásadní a diametrálně rozdílné důsledky pro úvahy zdůvodňující morálku logicky). Spojení masové (náboženské) víry, která má významnou úlohu v udržování statutu quo každé společnosti a normálně působí proti atomizaci a chaosu, s motivací k víře záhrobím, se přímo nabízí.
    Jestli pak pan Kalinovský není také oběť rovnostářské indoktrinace, nebo liberální víry v neomezenou vychovatelnost a vzdělatelnost lidí (sluníčkáři to mají včetně negrů) a tiše předpokládá, že z davů emotivních a prostých lidí (ti obnáší většinu každého národa, a hádám bez radikálních cílených změn genetického složení národa budou obnášet nadále) by mohl udělat bystré a nezávislé filozofy stoického ražení.

    OdpovědětSmazat
  2. Děkuji za komentář. V úvodní části zanedbává ZÁSADNÍ rozlišení „víry“ vznikající z fikce (to, k čemu je výsměšný celý text), od té, vznikající z matérie. Např. v davy lidí kolem cesty, složené z těl příslušníků stejné krve, Národa. Což v dalších částech eseje já opětovně odlišuji! - cituji: „NEHMATATELNO, A TO BEZ PŘEDCHOZÍHO LIDSKÉHO ROZVAŽOVÁNÍ ( = definice Boha); oproti tomu např. abstraktní kategorie Národa respektuje fakt neexistence národa bez lidí, bez lidského uvažování“;  Slůvko materialista já pro sebe nepoužívám pouze proto, že v konzumní společnosti se posunul jeho význam....
    Dál je komentář o ZDROJI ETIKY/LEGITIMITY. Na stránkách Antidemokrata bylo povícerokrát tématem, že původ legitimity není ani v náboženství (na časové ose bylo nejdříve jménem Boha), ani jménem vyhlasované většiny. Ale mimochodem coby o nouzovém zdroji se o náboženství v úvaze vyjadřuji takto:   „jsem místy ochoten uznat kulturnětvorná pozitiva“.
    K závěru: vyznávám vůdcovský princip. Onoho Vůdce jednou vygeneruje SPOLEČNOST, ne nějaké náhle roztáhlé mraky, volební výhra, apod. Rozhodně netvrdím, že všichni – byť v rámci jednoho Národa - jsme si rovni. I proto je nesmysl nějaké demokratické hlasování

    OdpovědětSmazat
  3. A jak si, pane Kalinovský, představujete ten příchod Vůdce?

    Moje představa je zhruba následující. Přijde osobnost, která tak začne vystupovat, na rozdíl od mnoha podobných rádoby vůdců, se však za tohoto postaví menšina schopných a pod jeho vedením vnutí svou vůli většině.

    L. Ch.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Antidemokrata mám od předkládání své dlouhodobé komplexní vize. Obsahuje stěžejní bod: nenechávat si mysl okupovat KDO, KDY, JAK. Vím, nepůsobí to takto seriózní připraveností. Jenže ve stávající éře veškeré pokusy končívají debakly, který automaticky diskreditují naše posvátné (slovo má pochopitelně jiný než náboženský smyl) hodnoty. Neznamená to rezignaci na politickou práci vůbec, naopak. Avšak zaměřit se na činnosti, které pro budoucno budou dokladovat naši nepřetržitou existenci. Je to snad malý úkol?
      Na Vaší představě se mi proto líbí její obecnost, která stejně příliš alternativ nemá. Tou druhou se vyznačují oni diskreditanti. Tu bych shrnul slovy: „honem, honem, honem, volby a výhru v nich! A protože jiná než volební cesta je nyní už vůbec nepředstavitelná, tak ty volby nejbližší.“
      Ono budoucno datovat vem čert. Sice nebývá příliš motivující téma vinných dýchánků „dožijeme se/nedožijeme se, když jiná cesta je nyní ještě obtížněji představitelná?“ Ale přesto na politické úsilí nerezignovat! I to je nemalý závazek!
      Slovo „Vůdce“ je vzhledem k jeho mnohým navázanostem problematické, ostatně tzv. historicismus zde četně kritizuji. Ale je to velmi podobná záležitost: proč už v 14.4.2020 namapovat detaily, jinak spadne pevnost? 
      V souvislosti k teoretické eseji, pod kterou se ocitla Vaše otázka, bych proto nechal toliko tuto poetickou  odpověď: bylo by snad vhodnější dát už pubertálnímu K.H.Máchovi hotovost, nechť si skočí za prostitutkou?    

      Smazat