Nedávno jsem za Antidemokrata (tedy sám za sebe) pronášel
pětiminutovou zdravici na sjezdu spřátelené organizace. Zpětná
vazba tam přišla jak od členů sjezdu, tak i sezvaných zástupů
dalších politických entit (cca 30 účastníků). Proto můj
získaný dojem bude vůči širšímu spektru snad i použitelných
sil. Bohužel opětovně přišlo míjení se v kategoriích.
Bohužel-bohudík. Už tímto příměrem lze
charakterizovat situaci, kdy jeden člověk za oním slůvkem může
spatřovat jakýsi hold jemu tušenému nadpřirozenému vládci nad
světem, jiný spíše jakousi jazykovou vycpávku. Dnešní esejí
ovšem nechci vést debatu o existenci/neexistenci Boha, nýbrž
ukázat, jak jedním kousíčkem věty lze zvrátit celý její
smysl.
Nejsem žádný rétor, proto ani pár tamních
minut nevejde do dějin: poděkování za každoroční pozvání
– natupělé podivení proč pozvání zrovna individualistického
Antidemokrata na sjezd kolektivu
– upozornění na NEmožnost NEkompromisnosti
během hlasování o ideologii – okrajové povzdychnutí si na
ztížení mé zdravice paragrafy trestního zákona (a jednou bude
těm dnešním opětováno). Jenže při
tomto zazněl silný neřízený potlesk, ač nepochopené
ublíženecké bědování nemělo být poselstvím mých deseti vět.
Tím měla být až závěrečná výzva k činu, alegoricky
pojmenovaným „terorismus“. Jenže tam naopak přišlo míjení
se smyslem, ilustrovaným vlažnou (třetinovou?) odezvou.
Míjením se kategorií. Jistě
to není poprvé, kdy se s něčím podobným setkávám. Mé
okolí se vzlíná kdesi v autonomistickém pojetí společnosti,
kdy ideál tuší v samoorganizovaných drobných jednotkách
zaštiťujících primárně svobody jedinci. Jakýsi paradoxní
průsečík s až anarchizujícím náhledem na vlastní já.
Okořeněný snad nějakou ostražitostí vůči úplné cizáckosti
+ obdivem k populárně naučné historii. A to pojatým úhlem
poněkud kaleidoskopického sportovního utkání.
Ostatně proč tolikrát k písních zdejších
tzv. neonacistických (sic) kapel akcentovaně zní termín SVOBODA?
Má to být to nejdůležitější (cíl) pro naše aktivisty,
když se jedná pouze o prostředek k usnadnění (!)
dosažení cíle? Já vím, hned se ozve „argument“ kolik mám
osobně let kriminálu za sebou, když se vyjadřuji takto rouhavě.
(Je mi líto předvídatelného
věznění přátel za jejich tetování či za povětšinou ovíněné
strkanice s náhodnou anonymní protistranou. )
Jenže kategorie ODKAZ BUDOUCNOSTI O PŘÍTOMNOSTI
přeci nevede skrze opatrnictví, které nám poskytne
podmíněnou toleranci od dnešních mocných. Podobou osobní
svobody, ani zákonnou existencí bezvýznamným marginálních
politických uskupení. Důkazem absurdnosti podobné seriózničiny
budiž, že vím o jedincích se členstvím hned v několika
politických mikrostranách, přičemž v některých z nich
dokonce předsedají.
Ovšem abych dostál názvu. Zamyšlením jsem
nechtěl ani dehonestovat své kamarády, ani kapelu, na jejíchž
koncertech jsem se ostatně několikrát vyskytl. Je mi jasné, že
její jméno v titulku dnešní úvahy zněkolikanásobilo obvyklou
ČTENOST (ani cíl, ale vlastně ani prostředek).
Raději akcentuji, že jsem podobný marketingový fígl použil s
posměchem, zatímco ve sjezdové zdravici infantilní téma svobody
projevu zaznělo kvůli mé scenáristické chybě: kontextuální
neostražitosti.
Ale proč přistupovat na pravidla hry nastavená
protivníky a ublíženecko se dožadovat pravidel? Pravidel, která
se přitom principiálně nepotkávají s mnou hlásanou
ideologii? Hypoteticky bych se mohl já mýlit v tom, že za
oním ublíženectvím se skrývá pouze dětinský naivismus.
Jinak coby
podnět k závěrečnému individualistickému ohňostrojovému
aktu pro budoucnost o
přítomnosti by
postačil i Bobkův
Pak na patník
poslední napíšu křídou,
jméno své a
pod něj, že jsem žil hrozně rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat