Záminky k pasivitě ° fanouškovství a
historická blouznění ° pokusy o ideologii ° jen v jednotlivci
může být Čin
Není nic názornějšího než frázička o přežilosti
dělení na levici a pravici. I mezi mými známými. Teze sice
pochází odjinud, leč pro alibismus k pasivitě se hodí náramně.
Od záminky teoretické k odůvodnění stop-stavu brannému. I v
luzích a hájích, které jsou zvnějšku nazývané
„neonacistické“.
Plýtvat čas čířením se nad termínem je ztrátou času.
Konce konců, v éře adolescence a při souběžné zátěži
alkoholem nějaké to večerní Heil Hitler skutečně padávalo.
Jenže onen výkřik býval setinou sekundy, zatímco nad střízlivým
utvářením ideologického náhledu jsem dumával od slunka do
slunka.
Jak vám každý stavitel potvrdí, pokud dům
budujete na vratkých základech, nebude mít dlouhého trvání.
Předkládaný text by pak měl poukázat na podobnou
sociologicko-politologickou skutečnost. A vysvětlit, proč nyní je
v mém telefonním seznamu téměř pusto a prázdno.
°°°°
Po čtvrtstoletí aktivismu mi nic nebrání
zrekapitulovat si množinu přátel a jejich náhledů na svět. U
mnohých se zpětně jeví odvážné nazývat jejich stolní
brumlání „politickým míněním“. Protože např. opovrhováním
Cikány se pouze většina „spořádané“ populace při
standardních výzkumech veřejného mínění nechlubí. A světe
div se, i přes mohutnou oficiální agitku shora se to mezi většinou
Čechů povrchním „laickým antisemitismem“ (pro Židy jen
úsměvně-neškodným) jen hemží.
Náš extremismus vlastně spočíval jen v tom
říci stejné společensky-nespolečenské věci nahlas. Je patrné,
že když ještě koncem tisíciletí se party podobně hlasitých
klubů sjížděly, a pokud spojovníkem tehdy byla jen nevázaná,
zato hlasitá, plytká polodoktrína, o pár desetiletí později
takto chabý sociální spojovník už není motivací k
mnohakilometrovému cestování. Ohrožení mezi tím utvořených
rodinných krbů dnešních čtyřicátníků.
Bez komplexní ideologie nic nelze. Konvenční
politické partaje pojí (a přitahují) své členstvo finanční
motivací. Sesle, příležitosti, podnikatelské vazby, atd. V
jejich kvantitativně desetitisícových (součty statisícových)
členských řádech a zároveň pro správu Režimu kvalitativně
žádaných. Jenže může být stejnou motivací pouze romantické
povznášející povědomí o sebeušlechtilosti?
Může! Ovšem jen s nefalšovanou schopností
přenášet ideové rámce k nehmatatelnému budoucnu.
Neuvažovat v kategorii možností okamžitých náprav, nýbrž v
povznesu k líbání Ideálu. Ne s vypočítavou hranicí jedné
až dvou volebních „losovaček“. Tedy klidně až kdesi za
obdobím přirozeného dožití své tělesné schránky. ŽÍT
DOPŘEDU!
Oproti tomu největší procento tehdejších
pivních kolegů (pakliže dokonce nebylo uvězněna v jednom
večeru) rozvažováním tíhla VZAD. Formou historizujících
populárně-naučných bestsellerů či televizních dokumentů.
Podobní bývají účastníky kvizových pořadů, kteří při
představování deklarují svou zálibu v nedávných dějinách.
Nebo ve sportu.
Vůbec příznačné, jak se fotbalové
fanouškovství prolíná s laickou historií. Hlučné
skandování z tribun s jakýmsi zrychleným převyprávěním
s tržně nejžádanějším obdobím minulosti. Enfant terrible je
pak dominovým efektem. Vytváří se však z podobného
důstojná ideologie? Možná po letech zůstanou vybledlá tetování,
ve vyhrocenějším případě pak v paměti ulic ostaly bujaré
šarvátky s tu a tam zlikvidovaným sokem.
Ono bizarní fanouškovství se v použitém příměru
dotahuje ještě dále. Stejně jako skandované vulgarity vůči
fotbalistovi trvají jen do přestupu k „vlastnímu“ teamu,
stejně tak plytce bývá nakládáno s fanděním politickým
entitám. Enfant terrible hybného prvku se stává přímo návodným
ukazatelem ke které straně. Té nejvíce zavrhované! A podobné
zůstává vysvětlením zbytku. Vždyť jak jinak vyložit, proč
termín „nacionalismus“ je glorifikován právě u nacionálně
lokálně-konkurenční strany (tj. němectví) českých
nacionalistů? Dotaženo dál: jak více šokovat než moralizováním
při dotváření našeho etnicky co nejčistšího státu během
odsunu menšin?
Vždyť ani druhé téma z onoho období,
Holocaust, spíše v podobně chaotickém pojetí působí co
Rubikova kostka. Světelná křižovatka. Nakombinování schvalování
vybíjení „největšího nepřítele“ a zároveň „popírání
téhož“. Že se Židé vůbec čílí...
Může být podobně halabilé zvažování základem
pro celistvou ideologii, která by mohla mít svou stabilitu? Ne.
Spíše bude myšlenkovou skluzavkou.
°°°°
Subkultura s pseudoideologií zaměřenou na
ohlížení se vzad a připoutaná k bulvárně předkládaným
problémům míjejících se dnů. Tohle byla česká
ultrapravice přelomu tisíciletí! Proto ani nemohla vytvořit
ideologii s velkým I.
Korunu všemu nasadila potřeba vplout do formálních
(znovu opakuji – nikoliv faktických!) institucí Režimu. Voleb a
volební účasti. Tím podprahově přijmout pravidla vnucené hry.
Modelovat svou přijatelnost pro širší výseč voličů. Kde
jinde už mohla být efektivnější pouta pro vzbouřenou mládež?
Vždyť hned dalším z ujařmení pak je i domněnka o nezbytnosti
přitažení dalších a dalších oveček, aby odevzdávaly hlasy. A
dle toho makeupování se tzv. přijatelnem.
Pro demokratizující blouznění bývá právě
množství alfa-omegou. Ale pro Ideologii? Nejčistší idea
ví, že kontaminace přichází z vně. Kompromisy v rámci skupin.
Já ani čtenáře nepřesvědčuji. Pouze pro
budoucno vysvětluji svůj nyní ještě pouze sněný Čin. Štěstí
je v poznání, ve vysvětlení si sám sobě. A v pochopení
povinnosti. Tohle je IDEOLOGIE. Ne módní trend oblečení a časově
omezená partička….
Žádné komentáře:
Okomentovat