Faktor oblíbenosti v krčmách ● oblíbenost v politizujících spolcích ● tiskový mluvčí Národního odporu ● fakta téměř po dekádě
Každá sociální skupina umanutá rovnostářstvím je bacilonosičem. Stewardem choroboplodných zárodků, které vedou k onemocnění. Bez možnosti podmínečného uzdravení. Opozitem je pouze řízný a nekompromisní pochod za Ideou, a to bez jakéhokoliv činitele „skupinovosti“. O tom dnes ne.
Sociální skupiny ze svého středu generovávají autoritu. Způsobů je povícero. Pojďme k tomu nejčastějšímu. Parlament máme pouze o dvou komorách, ale vesnických hospod hezkých pár tisíc. V obvyklé hospodě se postupem času nějaká autorita utváří, nepotřebujíc formálně určené volební cykly.
Sociální skupiny ze svého středu generovávají autoritu. Způsobů je povícero. Pojďme k tomu nejčastějšímu. Parlament máme pouze o dvou komorách, ale vesnických hospod hezkých pár tisíc. V obvyklé hospodě se postupem času nějaká autorita utváří, nepotřebujíc formálně určené volební cykly.
Co svědčí neformální hospodské autoritě pro její ustanovení? Základem je co nejširší oblíbenost. Fyzický potenciál určitě neuškodí, ale při širší schopnosti sociálních způsobilostí tento ustupuje dozadu. Zatímco fyzická stránka povede k jednorázovému protlačení se onoho vybavenějšího, u dlouhodobých záležitostí tento faktor vysublimuje. Ovšem statisticky vzato - ramena bývávají přítomna.
Snadnost mluvy, která vede k pochopení řečeného pro CO NEJŠIRŠÍ osazenstvo restaurace, je další z pomyslných karet ve hře. Raději složitější téma „odfláknout“ lidovým žargonem než akademizovat a ztratit sympatie natvrdlých. (Konec konců na ohánění se názvy knih budete mít času dost, až poskočíte o stupínek výše.)
Při soukromé rozpravě dávat druhému za pravdu v co nejvíce okrajovostech, až si pseudopřátelskostí omámený spolustolovník ani nemusí všimnout vašeho odmítnutí hlavní pointy. Zato stálé pokyvování hlavou a pohled do očí, stejně jako účelově pokládání banálních podotázek, to je to, co druhému zůstane v dlouhodobé paměti pro vytváření jeho sympatií.
Pokud by se přimísilo další posluchačstvo, frekventovaně používat příměry. Pouze jejich užití by nemělo příliš odlétnout od aktuálního tématu nebo dokonce si protiřečit. Podobné řečníka rázem znemožní. Stejně jako žáčci ve třídách, i zde neučiní nikomu větší potěšení, než vás nachytat. Lokální jaderný vědec může nadšeně upozorňovat laiky na převratnou novinku v oboru, avšak pokud před lidovým osazenstvem s použitým příměrem škobrtne, ihned je pro ostatní pouhý žvanil nad půllitrem.
U jaderné fyziky alespoň lidé dodatečně připustí, že k tématu nejsou způsobilí. U politiky a u humanitních oborů je odborníkem každý. A běda tomu, kdo by se nad „každoodborníka“ jeho opravováním vyvyšoval. Protože možnost navrácení se časem naskytne.
…
Vůbec se domnívám, že zastupitelská demokracie není ničím jiným, než právě soubojem jednotlivců v jejich schopnostech operovat s příměry. A to v schopnosti použití co nejpřiléhavějšího a co nejsrozumitelnějšího. Především pak použití co nejbleskovějšího. Říká se tomu noblesně „umění diskuse“.
Já jsem rozený individualista. Avšak vybavený určitým teoretickým zázemím, které mi bezpečně dovoluje zavrhnout legitimitu kolektivismu. Svou nízkou míru neformální společenské autority proto nechápu jeho nějaké mínus, nýbrž jen jako jeden z ukazatelů zachycujících mou maličkost.
Pokud mě některá ze skupinových autorit (nad bližší adresností se povznáším) z určitých důvodů potřebovala shodit, použila některé z efektivnějších řešení. Například výsměch nad igelitovou taškou, kterou na titulní fotografii držím v ruce. A opětovné vytažení onoho „estetického tématu“ po létech. Že na růžové tašce je jakási dětinská kresbička vskutku účel splňovalo znovu a znovu (naopak po obsahu igelitky poblíž anarchistických srocení tehdy kupodivu PČR nepátrala).
…
Nyní už k účelu zamyšlení. Bude v něm ilustrován takový vliv nejmenované neformální autority, až si po letech ani notná část komparsu nepřipustí svou pasivní roli v přijímání nějakého mínění. Aneb Kalinovský jako samozvaný mluvčí Národního odporu.
Před nějakými deseti lety existovala entita Národní odpor (uvádět období je přitom tuze důležité!). Že ona entita tehdy byla odvozena spíše od nášivek, několika vlajek na mnohdy šířeji bezkoncepčně pořádaných demonstracích, jedním webem a především zájmem novinářů, je nabíledni. Skutečnost notné ideové heterogenity tehdejší organizace-neorganizace konstatují i dnešní soudní znalci a mě nikdo nemůže řadit k větvi kopírující nacismus. A už vůbec ne jakýsi germanofilní derivát. Byť jsem se skřípěním zubů musel „nevidět“ velkoněmecké barvy, ideová heterogenita mi dávala možnost vnímat nijak neorganizovanou skupinu lidí v celé její pestrosti. Tedy jako množinu lidí pobouřených určitými dobovými nešvary.
Tehdy jsem byl i jedním z několika málo tamních blogerů „schopným napsat smysluplný článek“, jak mou tvorbu hodnotí politolog Petr Zenkler. Veškeré mé tehdejší texty budou v databankách
nejen PČR, ale i u tzv. neziskových organizací, které obsah onoho webu
jistě pečlivě archivovaly.
Posléze na jedné pražské demonstraci přišlo od organizátorů požádání, nechť zařídím kontakt s přítomnými médii a předhodili mě před novinářský mikrofon. A po tomto prvním „zařízení kontaktu“ podobným algoritmem následovala další a další, až mě postupem času novináři na veřejných shromážděních kontaktovali sami.
V tomto období se konalo několik specifických akcí, kde mé jméno bývalo uváděno s přípiskem „tiskový mluvčí NO“. Ať už přímo na webových stránkách Národního odporu v souvislosti s podpisovou akcí na podporu Mahmúda Ahmadínežáda, případně informujících o mém vystoupení na nejrůznějších akademických besedách. Onen mezičas trval přibližně jeden rok.
Začátkem roku 2007 se na mě obrátil Josef Klíma s žádostí o interview k jakési mně blíže neznámé kauze. Během pár minut byly ony univerzální a přitom abstraktně míněné frázičky natočeny. Jenže to už některým – právě neformálním autoritám - začalo z nějakého (???) důvodu vadit mé četně publikované jméno. Nu a „igelitka číslo dvě“ se vždycky nějaká najde. A našla:
Na kameru jsem Klímovi mj. řekl, že mluvím za okruhy neuznávající demokracii. Ihned po odvysílání nejmenované neformální autority spustily, kterak jsem svým tvrzením ohrozil všechno a všechny. (Což se mi – tedy až postupem času - doneslo z mnoha zdrojů.) Jak jsem svým prohlášením vystavil mnohé kriminálům. A jak běžícím trestně stíhaným jedincům jsem zásadně přitížil. Dále už následovala nudná bizardní revolucionářsko-umírněnecká etuda: že novátorské proudy pravicových kritiků přece zvládnou zem napravit účastí v demokratických volbách, tedy pokud by zde panovala ta SPRÁVNÁ demokracie. A konečně: jakto že se Kalinovský nad nás vyvyšuje, jakýpak on je Vůdce, copak jej někdo zvolil???
Podobně jako u růžové igelitky, i u té epizody „mikrofonové“, zafungovalo několik věcí. Masy se vždy rády někomu vysmívají. Je jedno proč, je jedno kdy, ale hlavně hlasitě. Jelikož trend tehdejšího výsměchu nalajnovaly neformální skupinové autority (jména opět přeskočím), pak mé zatracení - nazývané „samozvanectví“ - bylo hotové. Dokonce bylo oficiálně vyhlášené na webu, jehož jednu z ideologických linií jsem donedávna spolutvořil. Konečně: veškeré mé tamní stopy vymazány.
…
Své dlouhodobě konzistentní politické směřování dokazuji i projektem Antidemokrat. O více než polovině tehdejších posměváčků se jako o ideově stabilních hovořit nedá, protože se od té doby stali konvenčními občany. Nebo minimálně o nich neviděno neslyšeno. Že ono „tiskový mluvčí“ neznamenalo žádnou funkci – natož hierarchizující - a kterak onen přípisek vznikl, to jsem nyní osvětlil.
Ono dnešní „postěžování si“ do publikačního prostoru roku 2015 patří i z jiného důvodu. Kyne z něj totiž jedno širší ponaučení: Až už ve vesnických hospodách nebo v adolescentních revolucionářských lóžích, VĚTŠINA se zaměřuje jen na konkrétní jména ohmatatelných autorit. Dokonce i v různých prostředích se struktury sociálního chování navlas podobají. Ale v Idejích mívají většiny pošmourno, byť se jimi rády fangličkují.
V tomto období se konalo několik specifických akcí, kde mé jméno bývalo uváděno s přípiskem „tiskový mluvčí NO“. Ať už přímo na webových stránkách Národního odporu v souvislosti s podpisovou akcí na podporu Mahmúda Ahmadínežáda, případně informujících o mém vystoupení na nejrůznějších akademických besedách. Onen mezičas trval přibližně jeden rok.
Začátkem roku 2007 se na mě obrátil Josef Klíma s žádostí o interview k jakési mně blíže neznámé kauze. Během pár minut byly ony univerzální a přitom abstraktně míněné frázičky natočeny. Jenže to už některým – právě neformálním autoritám - začalo z nějakého (???) důvodu vadit mé četně publikované jméno. Nu a „igelitka číslo dvě“ se vždycky nějaká najde. A našla:
Na kameru jsem Klímovi mj. řekl, že mluvím za okruhy neuznávající demokracii. Ihned po odvysílání nejmenované neformální autority spustily, kterak jsem svým tvrzením ohrozil všechno a všechny. (Což se mi – tedy až postupem času - doneslo z mnoha zdrojů.) Jak jsem svým prohlášením vystavil mnohé kriminálům. A jak běžícím trestně stíhaným jedincům jsem zásadně přitížil. Dále už následovala nudná bizardní revolucionářsko-umírněnecká etuda: že novátorské proudy pravicových kritiků přece zvládnou zem napravit účastí v demokratických volbách, tedy pokud by zde panovala ta SPRÁVNÁ demokracie. A konečně: jakto že se Kalinovský nad nás vyvyšuje, jakýpak on je Vůdce, copak jej někdo zvolil???
Podobně jako u růžové igelitky, i u té epizody „mikrofonové“, zafungovalo několik věcí. Masy se vždy rády někomu vysmívají. Je jedno proč, je jedno kdy, ale hlavně hlasitě. Jelikož trend tehdejšího výsměchu nalajnovaly neformální skupinové autority (jména opět přeskočím), pak mé zatracení - nazývané „samozvanectví“ - bylo hotové. Dokonce bylo oficiálně vyhlášené na webu, jehož jednu z ideologických linií jsem donedávna spolutvořil. Konečně: veškeré mé tamní stopy vymazány.
…
Své dlouhodobě konzistentní politické směřování dokazuji i projektem Antidemokrat. O více než polovině tehdejších posměváčků se jako o ideově stabilních hovořit nedá, protože se od té doby stali konvenčními občany. Nebo minimálně o nich neviděno neslyšeno. Že ono „tiskový mluvčí“ neznamenalo žádnou funkci – natož hierarchizující - a kterak onen přípisek vznikl, to jsem nyní osvětlil.
Ono dnešní „postěžování si“ do publikačního prostoru roku 2015 patří i z jiného důvodu. Kyne z něj totiž jedno širší ponaučení: Až už ve vesnických hospodách nebo v adolescentních revolucionářských lóžích, VĚTŠINA se zaměřuje jen na konkrétní jména ohmatatelných autorit. Dokonce i v různých prostředích se struktury sociálního chování navlas podobají. Ale v Idejích mívají většiny pošmourno, byť se jimi rády fangličkují.
Žádné komentáře:
Okomentovat