úterý 16. února 2016

DEMOKRATICKÁ MRVA

Skutečně každý, kdo spílá demokracii, odsuzuje její obsah?

Když jsem načrtával poslání Antidemokrata, nepřisliboval jsem originalitu par excellence. Ale pouze opakování toho, co ani tak nemusí být z Antidemokratovy dílny, nýbrž je zde energie šířit dávno objevené znovu. A opakování je pro šíření povědomí o čemsi zcela tradiční metodou. (Tudíž pro stížnost ve věci omílání stojíte u špatného okénka.)
V kruzích kritizujících Režim je moderní ohánět se dějinami. Přesněji: než „dějinami“, tj. systematickou vědou, by bylo vhodnější cosi o laickém ztvárněním nějakého období. A ještě přesněji pak mudrováním o té části, která je aktuálně nejintenzivněji zachycována v co nejsrozumitelnějším podání: kinematografií a literaturou faktu. Nikoliv shodou okolností to, co nejlépe naplňuje ekonomické zákony nabídky a poptávky.

V dobách dávnověkých, kdy uchovávání kolektivní paměti bylo kvůli technologickým plenkovitostem složitější, kinematografii a literaturu faktu předcházela mytologie, náboženství. Vždy se ale taktéž jednalo o nějaké vyprávění.
Důvod je nasnadě. Ztvárněné událostí z minula (reálných či smyšlených) ve výsledku dávají KONKRÉTNÍ příběh. A není třeba žádného přebystřelého mozku k tomu, aby si dokázal představit opakování minulého příběhu i v budoucnu. A to zase nazvěme laickou politologií. Představivost nade vše.
Pokud se sejdou dva průměrní jedinci, dokáží vést diskusi o něčem, co jim je společností četně předhazováno. Modelujme si zde proto jednu přímou úměru: čím četnější je obklopení nějakým tématem ve společenském životě, tím snadněji si oni dva jedinci v hrubých obrysech porozumí. Před pár stovkami let to bývaly spíše náboženské příběhy, nyní se ona tématika vrbí spíše z laických dějin. A jelikož nejvíce bývá ve veřejném prostoru ztvárňována éra relativně nedávná, pak se do obvyklého politického způsobu uvažování vsouvá spíše ta než momentky z panování posledních Přemyslovců.
Přiznávám, nyní píši s posměchem vůči laicizaci čehokoliv. Včetně devalvace politična. Další řádky už trochu vážněji. Jak lze rozebrat laické přístupy ke společenským vědám?
Několikrát jsem na Antidemokratovi operoval s termínem „paradigma“. Termín každý aktivně používat nemusí, stačí si pod ním představit model pojímání určité tématiky, kdy jsou zároveň dané výchozí hodnoty a smysly dalšího počínání.
Paradigmatem hry v kuličky je tedy kompetitivně – a pro radost - cvrnkat předměty do ďůlku, nikoliv dlouhodobě čekat na sklácení protihráčů dýmějovým morem, načež umrlcům krumpáčem křísnout hrací předměty do nosu. (Ne že by tento postup vybrat nešel, ale jednalo by se o paradigma zcela jiné.)
V západní politice posledních dvou set let máme paradigma demokracie. A i všemožné režimy dodatečně cejchované coby diktátorské, z onoho paradigmatu vycházely. Všemožně pokřivené „Rovnosti, volnosti, bratrství“ skutečně původně vycházely – byť ze specificky pojatých - jmenovaných vlastností. A to je i paradigma novodobé demokracie. Lidé si přitom nejsou rovni ani v rámci jednoho národa, frackovitost není smyslem dějin a bratrství často bývá pojímáno jen jako fáze pijatiky. Psychotický výkřik „většina to chce“ může být jen příznakem podlidství. Přesto se jím v případech potřeby oháněl kde kdo. Lůza si přeje být lichocena…
Dnes se nebudu zabývat dvojicí nezávislých argumentů proti onomu – až – politickému náboženství. Smysl dnešního psaní bych rád podal jinak:
S čím dál větším znechucením zjišťuji, že oním zvnitřnělým demokratickým morem jsou nakaženi zřejmě všichni mí známí. Mohou sice říkat, že demokracii neuznávají atd., ovšem veškeré jejich politické myšlení je zdeformováno jejím žíravinovým paradigmatem: co nejde přes většinu, to nelze. Jediná cesta je hlasování. Musíme se všichni jednotně postavit ve volbách. Atd. K potvrzení okupace jejich mysli demokratickým paradigmatem pak dokonce může od nich zaznít udivená otázka: a jak bys to chtěl udělat jinak než přes volby?
Co lze z jejich upřímného dotázání se – tedy kromě zanícení myslí tragikomickou formou hippies - ještě vyvodit? Potřeba úspěchu. Obávám se, že dokonce ani nemusí jít o úspěch proklamované Ideje, klidně jen úspěch jedinců. Zbrklá potřeba vidět onen úspěch 1) na vlastní oči a 2) co nejdřív. Namísto postačení víry v to, že současná aktivita jednou bude zohledněna, aniž naše generace se toho musí dožít.
(Bizarní odstaveček, co všechno a pro koho znamená obrat „ úspěch“, přeskočme. Ne pro zanedbatelnost, ale naopak pro robustnost. Od obecné úvahy by se muselo sáhnout k mentorování ústavním právem.)
Aktivit lze činit množství, na to není potřeba žádný zákon o politických stranách. Předchozí rozhodně nebyla výzva k pasivitě. Ale spíše apel, aby neschopnost vidět užitek dnešních činů nevedla nejen k legitimizaci Režimu. Paradigmatem: účast ve volbách, bez kterých – to dá rozum – se nic nevyřeší. Nebo ještě hůř: sebedeklasování zavdáním se s pouze povrchně  odsuzovaným demokratizováním….


Žádné komentáře:

Okomentovat