Skutečně každý, kdo spílá demokracii, odsuzuje její obsah?
Když jsem
načrtával poslání Antidemokrata, nepřisliboval jsem originalitu
par excellence. Ale pouze opakování toho, co ani tak nemusí být
z Antidemokratovy dílny, nýbrž je zde energie šířit dávno
objevené znovu. A opakování je pro šíření povědomí o čemsi
zcela tradiční metodou. (Tudíž pro stížnost ve věci omílání
stojíte u špatného okénka.)
V kruzích kritizujících
Režim je moderní ohánět se dějinami. Přesněji: než
„dějinami“, tj. systematickou vědou, by bylo vhodnější cosi
o laickém ztvárněním nějakého období. A ještě přesněji pak
mudrováním o té části, která je aktuálně nejintenzivněji
zachycována v co nejsrozumitelnějším podání: kinematografií a
literaturou faktu. Nikoliv shodou okolností to, co nejlépe naplňuje
ekonomické zákony nabídky a poptávky.
V dobách dávnověkých,
kdy uchovávání kolektivní paměti bylo kvůli technologickým
plenkovitostem složitější, kinematografii a literaturu faktu
předcházela mytologie, náboženství. Vždy se ale taktéž
jednalo o nějaké vyprávění.
Důvod je nasnadě. Ztvárněné
událostí z minula (reálných či smyšlených) ve výsledku
dávají KONKRÉTNÍ příběh. A není třeba žádného
přebystřelého mozku k tomu, aby si dokázal představit
opakování minulého příběhu i v budoucnu. A to zase nazvěme
laickou politologií. Představivost nade vše.
…
Pokud se sejdou dva průměrní
jedinci, dokáží vést diskusi o něčem, co jim je společností
četně předhazováno. Modelujme si zde proto jednu přímou úměru:
čím četnější je obklopení nějakým tématem ve společenském
životě, tím snadněji si oni dva jedinci v hrubých obrysech
porozumí. Před pár stovkami let to bývaly spíše náboženské
příběhy, nyní se ona tématika vrbí spíše z laických
dějin. A jelikož nejvíce bývá ve veřejném prostoru ztvárňována
éra relativně nedávná, pak se do obvyklého politického způsobu
uvažování vsouvá spíše ta než momentky z panování
posledních Přemyslovců.
…
Přiznávám, nyní píši
s posměchem vůči laicizaci čehokoliv. Včetně
devalvace politična. Další řádky už trochu vážněji. Jak lze
rozebrat laické přístupy ke společenským vědám?
Několikrát jsem na
Antidemokratovi operoval s termínem „paradigma“. Termín
každý aktivně používat nemusí, stačí si pod ním představit
model pojímání určité tématiky, kdy jsou zároveň dané
výchozí hodnoty a smysly dalšího počínání.
Paradigmatem hry v kuličky je
tedy kompetitivně – a pro radost - cvrnkat předměty do ďůlku,
nikoliv dlouhodobě čekat na sklácení protihráčů dýmějovým
morem, načež umrlcům krumpáčem křísnout hrací předměty do
nosu. (Ne že by tento postup vybrat nešel, ale jednalo by se o
paradigma zcela jiné.)
V západní politice
posledních dvou set let máme paradigma demokracie. A i všemožné
režimy dodatečně cejchované coby diktátorské, z onoho
paradigmatu vycházely. Všemožně pokřivené „Rovnosti,
volnosti, bratrství“ skutečně původně vycházely – byť ze
specificky pojatých - jmenovaných vlastností. A to je i paradigma
novodobé demokracie. Lidé si přitom nejsou rovni ani v rámci
jednoho národa, frackovitost není smyslem dějin a bratrství často
bývá pojímáno jen jako fáze pijatiky. Psychotický výkřik
„většina to chce“ může být jen příznakem podlidství.
Přesto se jím v případech potřeby oháněl kde kdo. Lůza
si přeje být lichocena…
Dnes se nebudu zabývat dvojicí
nezávislých argumentů proti onomu – až – politickému
náboženství. Smysl dnešního psaní bych rád podal jinak:
S čím dál větším
znechucením zjišťuji, že oním zvnitřnělým demokratickým
morem jsou nakaženi zřejmě všichni mí známí. Mohou sice říkat,
že demokracii neuznávají atd., ovšem veškeré jejich politické
myšlení je zdeformováno jejím žíravinovým paradigmatem: co
nejde přes většinu, to nelze. Jediná cesta je hlasování. Musíme
se všichni jednotně postavit ve volbách. Atd. K potvrzení
okupace jejich mysli demokratickým paradigmatem pak dokonce může
od nich zaznít udivená otázka: a jak bys to chtěl udělat jinak
než přes volby?
Co lze z jejich upřímného
dotázání se – tedy kromě zanícení myslí tragikomickou formou
hippies - ještě vyvodit? Potřeba úspěchu. Obávám se, že
dokonce ani nemusí jít o úspěch proklamované Ideje, klidně jen
úspěch jedinců. Zbrklá potřeba vidět onen úspěch 1) na
vlastní oči a 2) co nejdřív. Namísto
postačení víry v to, že současná aktivita jednou bude
zohledněna, aniž naše generace se toho musí dožít.
(Bizarní odstaveček, co
všechno a pro koho znamená obrat „ úspěch“, přeskočme. Ne
pro zanedbatelnost, ale naopak pro robustnost. Od obecné úvahy by
se muselo sáhnout k mentorování ústavním právem.)
Aktivit lze činit množství,
na to není potřeba žádný zákon o politických stranách.
Předchozí rozhodně nebyla výzva k pasivitě. Ale spíše
apel, aby neschopnost vidět užitek dnešních činů nevedla nejen
k legitimizaci Režimu. Paradigmatem: účast ve volbách, bez
kterých – to dá rozum – se nic nevyřeší. Nebo ještě hůř:
sebedeklasování zavdáním se s pouze povrchně odsuzovaným demokratizováním….
Žádné komentáře:
Okomentovat