pondělí 8. února 2016

SUBKULTURA vs. SOCIÁLNÍ HNUTÍ

aneb Trocha nudnější teorie

S terminologií bývá mnoho rozepří, ale i mnoho veselic. Už jenom slůvko „rozepře“ může mít širokou škálu významů. Od vymlácené hospody až po řádky ve sbornících vědeckých konferencí. 
K fádnosti tu máme dovedené téma levice a pravice. Zpravidla následují plamenné oponentury mnohých, že oni vlastně nejsou ultrapravice neboť podobné dělení je zastaralé. Podobného etylického intelektualismu jste jistě byli svědky mnohokrát, proto přeskakuji.
Trochu něco čerstvějšího: Z odborných pramenů poslední doby mám povědomí o aktuálnější akademické polemice. Nakolik rozlišovat termín krajní pravice a ultrapravice.
Jedni z renomovaných autorů plní brožury svou teorií, že terminologickou rozlišovací nit je třeba dodržovat. Stručně k oněm termínům. Krajní pravice: ti, se kterými je – byť s nechutí - nutno počítat coby s potenciálními partnery u jednacích stolů. Krajní pravice pak zvnitřněle přijímá zásady stávajícího Režimu. Ultrapravice: ti, kterým se nemá ani odpovídat na pozdrav. Pokud možno, rovnou zavírat.  (Neostrost dělení vědátoři sice připouští, proto nezbytně uvádí celé stránky konkrétních příkladů.)  
Kdežto další část z renomovaných autorů na předchozí skupinou nadefinovanou terminologii okázale kašle a s termíny žongluje pouze dle stylistického estetična. A nejsou to masmédia, jsou to uznávaní odborní autoři. I takto vypadá rozepře. 

Osobně zajímavější téma k rozepři nalézám v tom, nakolik je pro ostrakizované nacionalistické prostředí užitečné nakládat s prolínáním prvků subkultury a sociálního hnutí. Nejprve načrtnu svými slovy:
o subkultuře lze hovořit, pokud prvotním motivem pro zapojení se jedinců je jakási potřeba splynutí. Charakteristické jsou proto nejen vnější identifikační znaky, model reakcí na situace a chování vůbec, ale třeba i hudební kulisa. Kolektivismus par excellence. Hlubší ideologické problematiky se v subkultuře obchází několika slogany. U těch stoupenců, u kterých převládají pohnutky subkulturní, pak je podstatně častější omezenost jejich aktivit toliko na kratší éru jejich života, obvykle v dospívání. Později politizujícím směrem podnícené aktivity či kontakty ubývají. Jakýsi brzdný vliv od vyprchání elánu může mít třeba patrnější tetování, z moderních prostředků sociální sítě.
Oproti tomu v sociálním hnutí je prvotní dosažení (pokusu o dosažení) určitého ideologicky vytyčeného cíle. Různorodost aktivistů možná vede k nepřehlednosti jejich dílčích stanovisek, avšak cíl je svatý. Všechno ostatní je pomíjivé, pouze ideologický směr bývá dlouhodobý. Charakteristické je také, že v rámci sociálního hnutí nejsou až tak podstatné vazby mezi stoupenci. Pro obhajobu cílů je obvyklé, že ideologická stanoviska bývají hlouběji podložena.

Na národoveckých dálavách politického spektra vždy bývaly přítomné obě formy. Subkultura i sociální hnutí. Je nutné apelovat, že dělítko není až tak mezi jednotlivými aktivisty, jako spíše v procentuálním zastoupení obou stylů v každém jednotlivci. U někoho převládá prvek subkulturní. Procenty vyčíslitelný tak a tak, ale zároveň je v něm i procento inklinace ke znakům specifickým pro sociální hnutí. A u jiného naopak.
Nekonvenční sociální hnutí by se bez prvků subkultury (mohutnější členská základna) smrsklo jen na ostrůvky společensky stigmatizovaných podivínů. Naopak subkultura, bez vlivů charakteristických pro sociálního hnutí (celistvější systém víry), by se sama ani nezrodila. A potenciální adepti nezrozené subkultury by se podobali jen pivním nespokojencům.

Žádné komentáře:

Okomentovat