pátek 29. ledna 2016

ZAHLCENÍM ÚŘADŮ K DALŠÍ DISKREDITACI REŽIMU

Paradoxy ve svobodách projevu ● proč Režim trestně-právně nestíhá vše ● židovské hrátky s čísly ● pojďme si tentokrát zahrát my

Ač Režim některé pedagogy jen tak učit nenechá a naopak je do učebnic vkládá co odstrašující příklad, dosud mám z pedagogických přípravek povědomí o jednom. Politické agitky pro děti a mládež mají začínat od tématu svobod.
Základních práv a svobod, řečeno přesněji. Lidských práv, vykřiknuto kavárensky. Souhrn oněch základních práv a svobod je pak k nalezení pod číslem 2/1993. Právě ve „dvojkovém“ toaletním papíru se dočtete obvyklé líbivé plky o svobodách projevu, shromažďování apod. Ohánět se ale jakoukoliv líbivostí může být zrádné, neboť bývá pouze odsuď posuď:

 Čl. 17
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Je zjevné, že vyhlásit lze cokoliv (např. svobodu projevu), a hned připustit popření vyhlášeného. Dle hesla: Odvolávám co jsem odvolal a slibuji co jsem slíbil.
Naopak trest smrti nepřipuštěn, a to bezvýjimečně. A hned pro učitele nastává první problém, neboť právě tématika znovuzavedení trestu smrti zdárně vtahuje svěřence do debat, jak praví základní výbava občankářů.
Kantor tedy má vštípit žákům, že některé politické myšlenky nelze propagovat, ale zároveň jindy třídu tzv. rozehřívá rozprouděním debaty o principiálně nepřipustitelném trestu smrti. A vyžadování jeho znovuzavedení – natož pak organizované – by pak potlačovalo lidská práva a základní svobody (vymezené v druhé hlavě Listiny práv a svobod).  Což v organizované podobě podporuje a propaguje hnutí, které směřuje k potlačení lidských práv a svobod člověka, jak by mohl hřímat trestní zákoník s oblíbeným paragrafem 403 (dříve §260). 
Ovšem tímto stylem paragraf aplikován není, neboť na vycepování veřejnosti k odsudkům jakéhokoliv popravování dosud Režimu nezbývá energie. Tu vyčerpává vštěpování dědičné viny za Holocaust. A k Holocaustu zase patří věšení v Norimberku.
Prostě a jednoduše: požadovat obnovení trestu smrti zatím nejen že trestné není, ale ani nespadá do kategorie „extremismus“.
Navíc trestání zastánců nejvyššího trestu by mohlo příliš hýbnout se statistikami trestné činnosti s extremistickým podtextem. Byť s tou by mohlo zahýbat kde co. Třeba sankciování debat ohledně ještě tak nějak „polopřípustně“ kritizovatelných Cikánů.
Ono vůbec: s podobnými tabulkami politické kriminality to máte složitější. Na jednu stranu nějaké tresty padat musí, jinak by mohli tzv. utlačovaní naříkat, že stát proti jejich pronásledovatelům nepodniká žádné kroky, na stranu druhou by monstrózní čísla odsouzených za politické anekdoty nahlodávala loajalitu Čechů vůči Režimu.
Vraťme se ale v tomto ohledu ke specifické množině Židů. Pakliže Režim sankcionuje každého, kdo o neutlačovanější menšinu z utlačovaných byť jenom zavadí, stále každoročně odsouzených za aktivity vůči Židům bývají jen jednotky. Cepování veřejnosti je totiž opravdu důkladné a Režim pak pro odsouzení vyžaduje alespoň minimální míru „krvelačnosti“. Což koliduje s dogmatem Židů o permanentním a všudypřítomném antisemitismu.
Aby se dosáhlo alespoň na stovky incidentů, Středisko bezpečnosti Židovské obce Praha se zálibou vydává právně irelevantní Výroční zprávu o projevech antisemitismu v České republice. A tam už naleznete vskutku titěrné činy. (Za rok zřejmě i tento článek.) Tabulková statistika o antisemitismu coby židovská silná hrací karta je zachráněna.
Infantilní fráze, kterými začínají stěžejní právní normy Režimu, mají jednu vlastnost. Větší procento jejich znění laikům zmizí z paměti. Sice vědí, že něco se říkat nahlas nesmí, ale ještě intenzivněji se do nich zaryly hesla o svobodách. Svobodářské zaklínánky jsou jim ovšem drahé, ba jsou přímo jedním z důvodů loajality. A bez loajality se Režim neobejde. 
Právě proto není vhodné tabulky represí zvyšovat přespřílišně. Například nelítostivým stíháním úplně všeho z internetových diskusí. Až tak daleko Režim s taktických důvodů nezajde.
Další fangličkou je svoboda shromažďování. U svobody slova i u svobody shromažďovací mám v patrnosti skutečnost, že stejně jako jedni vždy omezovali podobné svobody jiným, třetí tak dnes činí čtvrtým a i v budoucnu by bylo nestřízlivé, aby se pátí vzdali možnosti stavět limity šestým. Ovšem Režim dneška z vyprázdněného termínu SVOBODA udělal svou modlu. Se stydlivými limity. Proto Režim nechce nafukovat počty sankcionovaných do rozměrů, kdy by ztrácel loajalitu. (I jiná strana se zdráhá počty „tabulkových křivd“ šplhat do ještě bizardnějších rozměrů.) Přitom národovecké části politického spektra by naopak zbytnělá čísla shromažďovacích represí dávala do rukou další karikaturu soudobosti.
Však si představte titulky: V ČESKÉ REPUBLIKCE TISÍCE ZAKÁZANÝCH DEMONSTRACÍ ROČNĚ! Deníky ostatních evropských států by se už jen trumfovaly, který stát učinil omezení více.
Z organizování demonstrací jsem odrostl. Podobně jsem se zbavil naivity, že každá z tisícovek plánovaných radikálních akcí by přitáhla účastníky. Či by neomrzela média.  Jenže, jenže:
Zákon o právu shromažďovacím (84/1990 Sb.) vyžaduje pouze ohlášení akce na místním obecním úřadu.  V §10 jsou důvody, které opravňují úřad shromáždění zakázat. A omletiny mohoucí vést k zákazu jistě napadnou každého (neoficiální pohnutkou pak může být i samotná osoba svolavatele). Poté si představte kopírku v práci, na předvyplněném formuláři vynecháte prázdné pouze políčko s datumem a časem fiktivní akce, které propiskou variabilně doplníte až na xeroxových vyjetinách. Stoh tisícovky formulářů předáte s radostí v podatelně. Úřednice, na kterou máte pifku někdy z minula, se už jen lepením zamítavých obálek okotí.  A o titulky „V České republice tisíce zakázaných demonstrací ročně!“ je hned postaráno.
Pochopitelně netvrdím, že by podobné účinně zdiskreditovalo Režim. Ale jako jedna z třísek….

Žádné komentáře:

Okomentovat