INFORMACE A NEINFORMACE • ZÁJEM MÉDIÍ A PAMĚŤ ČLOVĚKA • ZATRAKTIVŇOVÁNÍ TERORU • ATENTÁT NA REYE KORANTENGA
Ve zpravodajství poslední doby dochází k zajímavému jevu, k inflaci témat. Aktuálně skrze masmédia proletěla informace "Útočník v Michiganu náhodně střílel z auta. Zabil nejméně sedm lidí". A co s šokujícím nadpisem? Pochopitelně rozkliknout, abychom se dozvěděli více, jak praví obecná logika. Podstatně silněji vyjádřená direktiva pro rozkliknutí je pídění se po tom, zda zmíněné informaci vůbec říkat "informace". A ihned vidíme, že spánek nám ono sdělení rušit nebude, neboť pouhý chaotický jedinec po jakémsi ryze soukromém duševním zkratu udělal stručné pif-paf. Tedy politická neinformace.
Etika musí jít stranou, jinak se zpravodajství změní na zloděje času. Informaci o zmaření jednoho lidského životu, příp. rovnou sedmi kousků různých ročníků, nelze v několikamiliardovém "všelidském" společenství včleňovat do matematické přímé úměry ve vztahu k nároku na naši pozornost.
…
Je nezbytné operovat s tzv. rozřazovačem témat. Platno i pro informace o teroru (zrcadlovitě coby manuál pro aktivisty onu techniku aplikující):
Úplně první skupinou je použití násilí dle příkladu z prvního odstavce. Je spíše s podivem, že informaci o události z konce světa média přejala. Pachatel zjevně do akce žádné politické poselství nevkládal, tudíž výpovědní hodnota činu pro dějiny se rovná nule. Životy (i svoboda pachatele) proto zmařeny zbytečně.
Druhou skupinou jsou aktivity rázu politického, kdy proběhne relativně sofistikovaný útok s rázně předaným poselstvím, které média nechtěně taktéž zprostředkují. Ne že by média toužila po roli prostředníka, ale atributem podobných útoků je neodlučitelnost politického poselství. Právě zde je jistá potíž. Krvavost zaručuje zájem. Zájem médií. A pak: zájem médií, odvozeně i zájem veřejnosti. Jenže totéž chápou i útočníci, což vede k určité inflaci ataků. Nakonec dodatečná absurdita: množství útoků sebou nese i opadnutí v jejich významu.
Cosi podobného funguje i v lidské paměti. Pokud se před průměrným jedincem objeví nadbytek informací o všemožných výbuších, mozek má tendenci si k zapamatování vytříbit jen ty nejdůležitější. Ostatní vyprchávají, pakliže jsou (sebeobranně před přetížením) do paměti - ne li do pozornosti - vůbec vpuštěny.
…
Strůjci násilných politických aktivit vědí totéž. Své činy se proto snaží soustavně mediálně zatraktivňovat. Proto jsme tu měli Beslan, kde útok směřoval proti obvyklému zájmu rozněžnělosti - tj. dětem - , měli jsme tu zacílené nemocnice, měli jsme tu zaměření se na civilní letadla,... Prostě stržení zájmu médií coby zaručení efektivity poselství. (Efektivita = konzumenstvo sice použití cíle primárně odsoudí, leč v paměti nakonec ani tak nezůstane prostředek boje jako podprahové politické sdělení)
…
Zatím zde padla obecnější pravidla, které si uvědomuje kdejaký pistolník z rovníkové Afriky. Pojďme si podobné znázornit na prostředí českých zemí:
Předně – v ČR došlo k deformaci slova absencí místního teroru. Mediální nakládání s událostmi tudíž bude odlišné. Opět: především v tom, jak dlouho si událost běžný občan s nezbytnou výpomocí médií zapamatuje.
Proto tu máme dostatečnou mediální horkostí vytvořenou „Natálku“, zatímco nějaké fyzické napadení předsedy parlamentní strany a posléze střelhbité omilostnění pachatelů prezidentem… – většina konvenčních spoluobčanů smysl mé věcné narážky už ani nepochopí. (Případ s omilostňováním sice médii kdysi proběhl, ale bez soustavné a efektivní mediální reklamy věc v povědomí obyvatelstva zapadla.)
…
Zamyšlení o selekci teroru se logicky musí dobrat k hypotézám o efektivnosti teroru v ČR.
Podívejme se třeba na resort životního prostředí. Strana zelených je nyní na odpočinku, tudíž se jedná o natolik nenápadnou oblast, že ani jméno ministra většina lidí nezná. A teď si představte zájmovou skupinu výrobců pracích prášků s fosfáty, kterým by se takřka bezejmenný ministr hodlal negativisticky plést do řemesla. Nakolik efektivní by byla jeho likvidace pomocí explozivního atentátu v budově ministerstva? V prvních dnech mediální probírání celé věci, ale obratem dosazený nástupce by načatý záměr dokončil. Napřesrok by o původním ministrovi, ani o atentátu, téměř nikdo nevěděl.
Oproti tomu zde je ústavně nezmiňovaná společenská pozice „apolitických“ mediálních tváří. Od herců, estrádníků, vysloužilých sportovců až po slosovatele sportky. Nebo moderátorů hlavního zpravodajství v nesledovanější televizní stanici. Takový Reynolds Koranteng k tomu zároveň splňuje vizuální parametry utlačované menšiny, tudíž spíše dvounohé pochodující politično. Párkrát by k tomu se šibalsky-zlomyslným úsměvem uvedl reportáže jednoznačně proti zájmům inkriminovaných pracích práškařů, kteří poslední novelizací právních norem přišli o svůj business. A už jen si představte relativně drobný výbuch v přímém přenosu + zaslání prohlášení anonymních továrníků ČTK.
Snad se nenajde naivka domnívající se cosi o podobném průběhu následného mediálního tragična. Tedy v porovnání s ohořelým křeslem na ministerstvu životního prostředí. Jenže při rozprsknutí se Reyova mozku o objektiv se o smysluplnosti postupů proti fosfátům znovu otevře široká parlamentní debata…
…
Kdepak. Odsuzovat násilí zvládá v domácím úkolu každý školáček. Ale nakládat s terorem na manažerské úrovni, to už je politika vyššího levelu…
Etika musí jít stranou, jinak se zpravodajství změní na zloděje času. Informaci o zmaření jednoho lidského životu, příp. rovnou sedmi kousků různých ročníků, nelze v několikamiliardovém "všelidském" společenství včleňovat do matematické přímé úměry ve vztahu k nároku na naši pozornost.
…
Je nezbytné operovat s tzv. rozřazovačem témat. Platno i pro informace o teroru (zrcadlovitě coby manuál pro aktivisty onu techniku aplikující):
Úplně první skupinou je použití násilí dle příkladu z prvního odstavce. Je spíše s podivem, že informaci o události z konce světa média přejala. Pachatel zjevně do akce žádné politické poselství nevkládal, tudíž výpovědní hodnota činu pro dějiny se rovná nule. Životy (i svoboda pachatele) proto zmařeny zbytečně.
Druhou skupinou jsou aktivity rázu politického, kdy proběhne relativně sofistikovaný útok s rázně předaným poselstvím, které média nechtěně taktéž zprostředkují. Ne že by média toužila po roli prostředníka, ale atributem podobných útoků je neodlučitelnost politického poselství. Právě zde je jistá potíž. Krvavost zaručuje zájem. Zájem médií. A pak: zájem médií, odvozeně i zájem veřejnosti. Jenže totéž chápou i útočníci, což vede k určité inflaci ataků. Nakonec dodatečná absurdita: množství útoků sebou nese i opadnutí v jejich významu.
Cosi podobného funguje i v lidské paměti. Pokud se před průměrným jedincem objeví nadbytek informací o všemožných výbuších, mozek má tendenci si k zapamatování vytříbit jen ty nejdůležitější. Ostatní vyprchávají, pakliže jsou (sebeobranně před přetížením) do paměti - ne li do pozornosti - vůbec vpuštěny.
…
Strůjci násilných politických aktivit vědí totéž. Své činy se proto snaží soustavně mediálně zatraktivňovat. Proto jsme tu měli Beslan, kde útok směřoval proti obvyklému zájmu rozněžnělosti - tj. dětem - , měli jsme tu zacílené nemocnice, měli jsme tu zaměření se na civilní letadla,... Prostě stržení zájmu médií coby zaručení efektivity poselství. (Efektivita = konzumenstvo sice použití cíle primárně odsoudí, leč v paměti nakonec ani tak nezůstane prostředek boje jako podprahové politické sdělení)
…
Zatím zde padla obecnější pravidla, které si uvědomuje kdejaký pistolník z rovníkové Afriky. Pojďme si podobné znázornit na prostředí českých zemí:
Předně – v ČR došlo k deformaci slova absencí místního teroru. Mediální nakládání s událostmi tudíž bude odlišné. Opět: především v tom, jak dlouho si událost běžný občan s nezbytnou výpomocí médií zapamatuje.
Proto tu máme dostatečnou mediální horkostí vytvořenou „Natálku“, zatímco nějaké fyzické napadení předsedy parlamentní strany a posléze střelhbité omilostnění pachatelů prezidentem… – většina konvenčních spoluobčanů smysl mé věcné narážky už ani nepochopí. (Případ s omilostňováním sice médii kdysi proběhl, ale bez soustavné a efektivní mediální reklamy věc v povědomí obyvatelstva zapadla.)
…
Zamyšlení o selekci teroru se logicky musí dobrat k hypotézám o efektivnosti teroru v ČR.
Podívejme se třeba na resort životního prostředí. Strana zelených je nyní na odpočinku, tudíž se jedná o natolik nenápadnou oblast, že ani jméno ministra většina lidí nezná. A teď si představte zájmovou skupinu výrobců pracích prášků s fosfáty, kterým by se takřka bezejmenný ministr hodlal negativisticky plést do řemesla. Nakolik efektivní by byla jeho likvidace pomocí explozivního atentátu v budově ministerstva? V prvních dnech mediální probírání celé věci, ale obratem dosazený nástupce by načatý záměr dokončil. Napřesrok by o původním ministrovi, ani o atentátu, téměř nikdo nevěděl.
Oproti tomu zde je ústavně nezmiňovaná společenská pozice „apolitických“ mediálních tváří. Od herců, estrádníků, vysloužilých sportovců až po slosovatele sportky. Nebo moderátorů hlavního zpravodajství v nesledovanější televizní stanici. Takový Reynolds Koranteng k tomu zároveň splňuje vizuální parametry utlačované menšiny, tudíž spíše dvounohé pochodující politično. Párkrát by k tomu se šibalsky-zlomyslným úsměvem uvedl reportáže jednoznačně proti zájmům inkriminovaných pracích práškařů, kteří poslední novelizací právních norem přišli o svůj business. A už jen si představte relativně drobný výbuch v přímém přenosu + zaslání prohlášení anonymních továrníků ČTK.
Snad se nenajde naivka domnívající se cosi o podobném průběhu následného mediálního tragična. Tedy v porovnání s ohořelým křeslem na ministerstvu životního prostředí. Jenže při rozprsknutí se Reyova mozku o objektiv se o smysluplnosti postupů proti fosfátům znovu otevře široká parlamentní debata…
…
Kdepak. Odsuzovat násilí zvládá v domácím úkolu každý školáček. Ale nakládat s terorem na manažerské úrovni, to už je politika vyššího levelu…
Žádné komentáře:
Okomentovat