Protektorát jedinou výjimkou ° časový
iluzionismus s Holocaustem ° dnešní hra na „najít
babičku“
Už nadpis je sporný. Vždy se jednalo o
kinematografii česko-židovskou (židovsko-českou?).
Pochopitelně s výjimkou říšského obsazení, kdy Židé
měli daleko jiné starosti než furiantství před kamerami.
Když dnešní člověk usedne před protektorátní
tvorbu, něco tam je nezvyklého. Tehdejší odpočinkové snímky
musely především překrývat problémy doby, ale do hodnocení
tohoto typu mi nepřísluší se pouštět. Zcela určitě ale po
dnešním shlédnutí inkriminovaných děl na mysli vytane
jistá podivnost. Až dodatečně si uvědomíme, že žádná
z tehdejších tváří se primárně nespojuje s přelitováváním
se vmísitelným nejen do druhé poloviny dvacátého století, ale
čile i dosud.
Proto momentální úvahu o duši česky točeného
filmu rozdělme na dvě části. Na PŘED a PO.
…
Díla PŘEDprotektorátní onen pocit
PRIMÁRNĚ nevytváří. Mají kategoricky jiný ráz. S odstupem
doby chápáme, že prvorepubliková kinematografie (tedy
ještě s nepřeskočitelným procentem česky hovořících
„levicových Židů s pravicovými konty“) se ocitala
spíše v porodních bolestech. Ať už ryze technologických,
případně ještě chyběl nezbytný letitý fortel pro onen
specifický druh políbení múzou.
Předokupační snímky sice logicky vzato nemohou mít přímo
uváděné téma Holocaustu. Ale pozor! Paradoxně
i v meziválečných výtvorech se zpětně dá „pocit
Osvětimi“ vypěstovat! Jak? Pro dnešní dojem z nich
vezměme v potaz fakt, že poválečně vzniklé (a
zde zdůrazněme ty po 89´) medailónky židovských herců
jsou plozeny pro holocaustovskou tóninu! A novodobý medailónek se
ve vašem povědomí řízeně spojuje s filmem pro pamětníky.
Tedy dodatečná politická propaganda, která odebírá dávku šmrcu
předválečným černobílinám.
…
POválečný znárodněný film Židy už
nevytahoval tak, jak by si představovali pro rychlé obnovení svých
předprotektorátních pozic. K tomu určitá nedůvěra vůči
těm po létech navrátivším se z ciziny. Plus ještě o pár
let později stalinsky ostražitý poměr k Židům. (tj.
ten příznačný až pro konec života JVS). Především
pak: kdo by měl tenkrát zájem vyvyšovat židovské problémy
včerejška nad ty všeobecně vlastní, kterými si prošel
v protektorátu úplně každý? Onen prvek poetické
tragédie (Winton a spol.)
je pro stříbrná plátna příznačný až v éře multikin.
Zároveň pro film těsně poválečný a ten z
padesátých let byla přisouzena jiná úloha. Proto ani dnes
příslušné tvůrčí letopočty (1945-
cca 1960) nebývají větrány tak často.
…
Během bolševického čtyřicetiletí (dvacetiletí
+ dvacetiletí) se přitom urodilo kvantum zdařilých snímků,
byť dobové stigma – pro každé z oněch desetiletí jiné -
je v nich nepřehlédnutelné. Přitom i mírně cvičené oko
dokáže rozlišit, co je trapný ideologický nános a co
nadpolitické umění. Byly tady různé pře, co je nánosem
neúnosně zaplevelené a co ještě snesitelně, ale o tom dnes ne.
Všimněme si našeho tématu. Židé po
pětačtyřicátém už ani v jedné etapě nebyli ze
zdejší kinematografie vytlačeni. Byť ještě neexistovala
slova jako „producent“ apod.
Ba co více, i když dnešní židovské módní
tvrzení o jejich „útlaku“ ve východním bloku po šestidenní
válce (1967) hlásá, kterak v bipolárním světě pro ně
byly od tohoto bodu málem rekonstruovány plynové komory,
v českojazyčné kinematografii
(datačně zkomplikované československým rokem 1968)
židovské zastoupení už nikdy neskomíralo na úbytě. Klidně
i bez kvantitativních tabulek po ruce konstatuji, že jejich
zastoupení před kamerou neodpovídalo jejich poměru v normalizační
populaci! Navzdory tomu připouštím (k
údivu židovských dohlížitelů nad projektem Antidemokrat.cz), že
mnohá normalizační tvorba uměleckou hodnotu má.
…
A dnes? Dnes se sestavují tabulky Židů v „českém“
umění. Badatelé do nich umisťují jména jen podle
politické sebeprezentace toho či onoho. A i když zdánlivě střílí
od boku, racionalita při vytváření podobných tabulek je až
mrazivá.
K tomu se v kulturní smetánce pořádají
celospolečenské hry na rodokmenové „nalezení prababičky
týrané během Holocaustu“. Rozhodně je jisté, že pokud by
nějaký herec podobnou kratochvíli zkazil demonstrativním
zvoláním, že on „se Židy nemá nic společného“, už
by si nezahrál.
…
Bývá mi vytýkáno, že „uspěchaní“ čtenáři
obtížně chápou smysl mých příspěvků. Dnes proto závěrem
učiním shrnutí: snad přijde další kulturně-politická etapa,
kdy se budoucí diváci dokáží zpětně dívat na minulé tvorby
s optikou osvobozenou od klišé dřívějška. A nad čím
(tedy v případě zdárného
vývoje dějin) mávnou rukou? To bych mohl prozradit
už dnes…
