Obvyklé organizační mouchy demonstrací ° řečnická superstar ° mimovolební význam shromáždění ° hooligans na politické scéně
Střípky ze sobotní akce pojmu
jinak než tu a tam se mihávající oficiální média. Na podobných sešlostech se
objevuji setrvale, tudíž nejen že jsem způsobilý k jejich porovnání, ale snad
se i mohu dostat k nějakému obecnějšímu závěru.
Délka mé glosy by neměla přesahovat únosnou hranici.
Ostatně podobně dvouapůlhodinového trvání mikrofonově-stacionární části bylo
ihned spatřeno co nejviditelnější problém. S vysvětlováním tohoto organizačního
defektu proto začněme od píky:
Vše vychází z uchvácení infantilními zásadami kolektivismu
(chcete-li demokratizováním),
jejichž souhrn naleznete v kdejaké pionýrské/skautské brožurce.
Nebo v Ústavě ČR. Pořadatelé si umanuli, aby nebyli nařčeni
z nevyváženosti, tak dají u pultíku prostor každému, kdo si o něj řekne.
Protože demokracie toť nejen diskuse, ale i množství, tak se dokonce použila
rekvizita losovacího zařízení pro určení pořadí.
Kdo všechno nám jaký projev řekl a neřekl, přeskočím,
neboť by se snadno sklouzlo do otřepané básničky jak se všichni musí spojit do jednoho volebního bloku versus
proč to s konkrétními lidmi nejde.
(Poslední varianta si pobrukuje cosi o
nezbytnosti „konečně založit tu správnou
stranu“.) Všechno přenechejme jinam. Jak pravidelný čtenář ví, zde i
z důvodů, že pro Antidemokrata není účast ve volbách ideologickou extází.
°°°°
Kdysi jsem zaznamenal soutěž Česko hledá superstar. A během soboty
bylo dost času si na ni vzpomenout. Nadání
(hudební sluch) má kdekdo. Poté je potřeba
vůle dotyčných se předvést a nakonec
už jen dostat prostor pro exhibici.
Vyvrcholením je level televizní. A superstar je na světě. Při pouličním politizujícím
spílání do mikrofonů to je tuze podobné. Jen namísto nezbytnosti hudebního
sluchu, kterážto je zaměněna s osobnostní umanutostí stanout na piedestalu
rétorů historie.
Superstarová soutěž mnoha a mnoha
adeptů bývala rozkouskována na povícero večerů. Což řešilo diváckou trpělivost,
pakliže pointu bylo dát čas každému. Důležitou byla i scénáristika +
režírování. Zde vše podobné (téměř)
chybělo. Především ta scénáristika ideologická. Nepříjemnou diverzifikací totiž
bylo, když každý okamžik zněly politické proklamace navýsost protichůdné.
°°°°
Trvale mě uvádí v úžas další
jev: nepochopení různosti poslání
různých forem sdělení.
Tuze zjednodušeně: vše se dá
tužkou napsat na kus papíru, přitom ona písmenka jsou jinak použitelná pro jiné
příležitosti. Například souseda se ve
výtahu poptáte na zdraví, aniž by vás
opravdu podrobnosti zajímaly.
Podobně: řečník na náměstí by
neměl účastníky oblažovat obsáhlými citáty.
Obráceně: hlubší pojmutí věci
nemusí být na škodu v sálové prezentaci jediného významného hosta. Bohužel
protestní demonstrace bývají přehlídkami podobných groteskních záměn a za
nejvýznamnějšího z nejvýznamnějších se tu považuje každý. A vy usínáte.
°°°°
Posléze se v záplavě nudnosti najdou tací, jejichž
řízná slova osvědčeně nabuzují davy. Jenže když už půjdeme tímto systémem
hodnocení, pak se nesmí pominout kvalita
ideologického nabuzení posluchačů.
Pokud nahodilý účastník podobných ceremonií freneticky
tleská kdejakému pivnímu výkřiku, většinou stejně do druhého dne zase neškodně
vychladne. Oproti tomu hodnotněji ukotvená ideologie se v jednotlivci klube
v řádu let a slova odposlechnutá z demonstrací jsou pro ni nepříliš
významná (byť ne zbytečná). Ovšem najít
sílu přenést se nad četnou slabomyslnost tribun…
°°°°
I přes právě naznačené pohrdnutí každá z obdobných akcí smysl má. I navenek. Ale nejprve se
informace o proběhlé musí dostat
k populaci. Pozitivní vyznění zpravodajství očekávat v nepřátelském
Režimu nemůžeme, ale i negativní informace je informací. Při troše umu lze
negativum namodelovat i tak, aby neslo kýžený užitek. Za čtvrtstoletí české
moderní ultrapravice bych našel dost příkladů, kdy jsem tleskal, i když ve
většině populace nastalo odmítnutí (napomožené médii).
Nám pro tuto fázi boje musí
stačit alespoň vštěpování informace o naší existenci, nikoliv naivně očekávat
úspěch v zítřejším hlasování veřejnosti! Ostatně, co pro dějinnou
spravedlnost znamenají výsledky hlasování?
Nedělejte si další naivní iluze.
Třeba o budoucím nárůstu čísel účastníků, které porostou při pilné práci jako
velkopodnikatelovy miliardy. Pro dosažitelný počet účastníků totiž existuje
přirozený strop – a jeho ostražitým zkoumáním se zabývají společenské vědy
důkladně.
Aby komplikací nebylo málo:
především je zde kdosi v pozadí, kdo tahá za drátky. Dokud budeme fungovat
v současné bizarní podobě, tak nás klidně světovládce nechá dýchat.
Užiteční idioti. A ti z nás, kteří se domnívají cosi o reálnosti porazit onoho v pozadí pomocí jeho
vlastních drátků, zřejmě v jeho existenci nijak hlouběji nevěří. Jiné
vysvětlení neexistuje.
°°°°
Jak si tedy vynutit
mediální pozornost, která má potenciál
vymknout se z rukou? (Tj. desetitisíce
budoucích revolucionářů, nikoliv blouznění o desítkách procent voličů.) Spořádaným
průběhem protestní akce to nepůjde. Zde snad částečně mají místo i ony výše
vysmívané primitivnější formy burcujícího politizování. Ale především by to měl být ČIN.
Pokud se na veřejných
shromážděních objevují pouze skupinky trvale zarmoucených seniorských obličejů,
nejen že se uzavře brána mediálního zájmu, ale akce nebudou přitažlivé pro
účastníky, kteří by rozvířili stojaté vody.
Poslední dobou tomu není tak
často, aby se na veřejné shromáždění dostavilo větší množství tzv. hooligans.
Netvrdím, že vytváří přitažlivý obraz. Tedy obraz pro seriózní voličstvo v
demokratických volbách. (Svůj netečný postoj k
podobným institucím zde ovšem vyjadřuji pravidelně.) O úrovni hools´ se
dají vést oprávněné spory, ale faktem je jejich potenciál k činu právě
na manifestacích. A rozruch je pak hlavním magnetem pro média, pomocí čehož
se vůbec dostane politická akce k divákům. Samozřejmě s obsahem notné
dávky negativního rázu, ale alespoň
nějaké poselství BUDE. Vždyť úlohou informace nemusí být lanaření
k volebnímu chování, ale prosté sdělení
populaci toho, že tu jakožto
společenský segment prostě JSME. A další generace kdykoliv dohledá důkaz,
že jsme tu BYLI . Přitom, při troše umu, v dlouhodobé paměti populace
zůstane jen poselství pořadatelů a pomocná ruka s vytetovaným míčem léty
vymizí.
°°°°
Jen to chce přežít trapné chvíle,
když pár metrů od vás na politické akci se
začne skandovat „smrt Baníku“ apod. (tuto
sobotu zaznělo „smrt islámu“ poblíž Pinkasovy synagogy) Jenže to
zase bývá chyba organizátorů…
