Významnost se dá vyčíslit všelijak ° porodní
bolesti témat ° herec nebo politik, všichni jedna rodina
Zdlouhavě rozebírat nadpis je zbytečné, odpověď napadne
každého. Pokud se jakýkoliv úřadující prezident oslintne o
libovolnost, do masmédií se jeho věty dostanou tak jako tak. Proč
se tedy doprošovat o pozvání do přímého přenosu s konkurenty,
kteří by jej beztak chtěli hanit, aniž by on mohl efektivně
oplácet. Zašoupnutá jména, zašoupnuté průšvihy.
Existující mechanismy jak „významnost“
mapovat. Například četnost uvádění jména v tom či onom
médiu. Elektronické databáze pak usnadňují podobné monitoringy
dělat průřezově.
Samozřejmě se to toho vloudí mnoho dalších
neopomenutelných rozměrů. Zda se jedná o uvedení na prvních
stránkách a v které souvislosti, jaké je délka příslušného
článku a postavení dotyčného jména v něm, jaký dosah a
pověst má inkriminované médium + kvanta dalšího, co je potřeba
zahrnout. Objevení ideální metodologie je pak na hony vzdálené.
Ale zcela určitě kdo nikde zmiňován není, ten pro všelidové
volby jako by nebyl.
…
Snadno se sklouzne k porovnávání
„významnosti“ politiků s persónami z jiného oboru. Jako
první napadne s kumštem. Nebudeme suplovat žádnou kvizovou
otázku, kdo si vzpomene, která osoba se z umění přesunula do
politiky. Vždyť podobnost postupů je tak ohromná.
Cosi s podobnou výstavbou jednání se
objevuje i při tzv. nastolování témat.
V „celospolečenských debatách“ (hnusný
termín, ale nešť) platí podobná nerovnost. Přirozená
nerovnost. Pokud někdo zcela nevýznamný začne hovořit o věci,
na kterou okolí nemá ani náladu, pak se nelze divit, když si
většinou jeho slov nikdo nevšimne. Naopak prezidenti mohou Z
BANALITY rázem vytvořit všudypřítomný námět rozhovorů.
Pochopitelně zas jen a jen za asistence masmédií.
- Vědomě a cíleně – vzpomeňme na Zemanovo
překládání textů z jakési uřvounkovské kapely,
- opačně pak na protokolární zvyklosti kolem
psacích pomůcek.
Z tisíců mechanismů fungujících při
strhávání pozornosti bych měl zmínit i aktuálnost
veřejných záležitostí. Třeba pokud je v nadpisu něco
právě „společensky diskutovaného“, dá se předpokládat
větší zájem recipientů než u témat neskonale významnějších.
(Šaráda s prezidentskou
volbou pravděpodobně i na Antidemokratovi bude číslo otevření
této eseje pozdvihávat výše; zde ovšem Zemana již opusťme)
Aby nedošlo k omylu: společenská
nerovnost je přirozeným faktem a zdejší web by byl posledním,
kdož by bažil po jakýchsi anarchistických komunách. Potíž je
ale tam, kde o těch nejmocnějších – byť povětšinou bez
moci formální - se nesmí ani ceknout jinak než ve smyslu
určitého morálního dluhu, zatímco ostatní musí dětinsky dělat
(nebo to opravdu neví?!?), že Režim je spravován na základě
výsledků voleb. A do toho přihodit fráze o demokratických
vymoženostech, vyšperkované lidskými právy. (POZOR,
PRO IDEOLOGICKOU PŘESNOST NÁSLEDUJÍCÍ PŔIPOMÍNKA, KTEROU NECHŤ
VÉTŚINA ČTENÁŘŮ PŘESKOČÍ: bez pomyslnému trestu by však
neměla odcházet ani infantilní halucinace o sociálním vrcholu ve
zdroji legitimity ze sčítání hlasů /beze zmetkových úkazů/,
případně dokonce legitimita z procedurální utopie všeobecného
a rovného hlasovacího práva – tato druhá, ještě
bazálnější výtka, ovšem
dnes ne.)
…
To vše je pouze obvyklé naříkání zdejšího
webu. Dnes jsem již naťukl, v čem je principiální podobnost
pozic tváří obrazovek s volenými politiky. Ale jedna věc
jde ještě dále:
Problematickým prohlášení v rámci politické
korektnosti by nebylo, že známost herců a zpěváků si
konzumentstvo nevolí, nýbrž ustanovuje producent počtem
předhození. Přirozeně schopný herec nebude potřebovat příliš
rolí, ten průměrný musí absolvovat více pokusů, než jej
obecenstvo co herce přijme. (Ale
diváci nakonec přijmou i toho podprůměrného. Herce i zpěváka.)
Celebrita z showbusinessu má cestu ke své pozici danou
nejen konkrétním výkonem a postupným dávkováním dalších a
dalších rolí (včetně repríz), ale celkem vbrzku i dodáváním
bulvárních detailů z jejího života. Vztahem, lokalitou bydlení,
podrobnostmi jejího minulého i současného života atp. Bizarním
může být, že pan herec s velkým „H“ je
tak vbrzku i pro ty, kteří jej nikdy v žádné roli
neviděli.
…
Velmi příznačně něco z následného
vyjadřoval kamarád z dětství, který měl umanutou potřebu
hovořit o šarádních TV účinkujících křestními jmény.
Soustavně. Zřejmě tak s nimi sdílel i pomyslný příbor.
Nebo: asymetrický vztah v oněch pozicích
ilustruje to, že zatímco jedni si (nadsazeně řečeno) druhé
prostřednictvím obrazovek pravidelně zvou do svých obýváků,
druhá straně o jejich existenci ani neví. Přesto když populace
činí rozhodnutí, tak do vnitřně probíraných PRO a PROTI vpustí
i herce (tzv. „co by asi v mé situaci udělal…“ -
pochopitelně toto si nepřipouštíme
ani sami před sebou)
Nakonec se z obrazovkových tváří stávají
i mravní autority a studnice lidského moudra. Ostatně i sebevětší
pitomost, pokud je vyslovena za příhodných okolností a vhodným
jménem ( + mající schopného producenta), vzápětí bude
mít příslušnou váhu.
…
Závěrem trocha LOGIKY „Z LŮNA OPAKU“:
Skutečné herecké umění možná nebude v momentech před
kamerou, ale v těch okamžicích reálného světa, kdy se
herec na ulici setkává s oblouzněnými diváky a musí
namáhavě být „sám sebou“. Potom ale ctnostného politika
neurčuje počet odevzdaných hlasů z propagandou omámeného
voličstva, nýbrž odvaha postavit se proti zájmům mocného
Producenta!
