neděle 16. dubna 2017

Zase ta terminologie...

OSAMĚLÝM SISYFEM V TAŽENÍ PROTI VOLBÁM ° POPULISMUS VS. RADIKALISMUS ° OPILECKÉ „HEIL HITLER“ NESTAČÍ ° IDEOLOGIE MUSÍ BÝT KOMPLEXNÍ, NIKOLIV SHLUKOVÁ

Ač se Antidemokrat distancuje od přemlouvání kohokoliv (tj. získávání sympatií; potenciálních hlasů ve volbách), výkřiky z ulice se k němu prostě dostávají. Ale jenom slabší kusy s odvoláním na sisyfovské balvany rezignují, pokud se stále objevuje zásadní nepochopení.
Možná to je jeden z důvodů existence blogu: alespoň někdy a někde východiska organizovaně osvětlit. Byť podobný alibismus čpí na míle daleko. Protože pár stovek čtenářů marginálních stránek těžko bude v záplavách informací odjinud „šprtat“ právě vezdejší definice.
Rovnou odhalím, že motivem k dnešnímu textu je posezení s folklorní konzumací alkoholu (vyjma abstinentů). Následné skandování o Hitlerovi pak ovšem nešlo chápat coby vyjádření celistvě uspořádané ideologie. Maximálně tak jako specifickou reakci na soustavné vnucování viny za činy minulých tisíciletí.
Vliv alkoholu + otupění mainstreamovou propagandou. Pijani přijali předhozené jméno coby největší symbolickou záporku (což soudobá agitka koneckonců vyžaduje) a trucovitou potřebu se se záporem identifikovat. To nazvěme tápavou reakcí slabozrakých na strukturální omyly dnešní ústavnosti.

Mě zarmoutila jiná věc než absurdní směrování nadějí k někdejšímu představiteli lokálně konkurenčního nacionalismu. V předchozím střízlivém stavu se přitom přátelé blížili spíše hodině občanské nauky: kterak pro program politické strany je nezbytné vyžadování stejných povinností pro všechny. A kterak bude otázka problematického soužití vyřešena, pokud nebudou činěny výjimky. Politickou korektnost jenom narušil dovětek: Cikány nevyjímaje.
V předchozím odstavci si všimněte dvou věcí. Jednak požadování toliko současných ústavních východisek, druhak taktické kalkulování se skutečností, že v případě Cikánů je jakákoliv cesta nápravy už nějaký ten pátek marná. A z podobného že prý lze stavět ideologii s velkým „I“.
...
Pokud se k roku 2017 už ani nezastírá institut světovládce, pak by bylo značně kuriózní jej považovat za natolik flákačskou lóži, že pokud si dokáže zajistit posluhování od miliard lidí, tak jej ohrozí plán jednoho pražského hostince. Kritiku v ožehavé - nicméně pouze okrajové - věci (Cikáni v západní společnosti) sice Režim vidí nerad, ovšem vcelku rychle ji zvládne vytěžit mýtem o svobodě.
Použijí příměr se školou, kdy si žáčci povšimnou chyby na tabuli. Děti jsou nadšené, jelikož v dané sekundě zdánlivě zvítězily nad nadřízenou paní učitelkou. Ta je potěšena ještě více, protože zapojením se dětí se automaticky posiluje její kantorská úloha. Děti získají iluzionistický dojem o síle svého vlivu: „řekněte si, co byste chtěly, abychom v hodinách dělaly“. Nicméně sesadit kantorku z její neotřesitelné pozice nelze. Připodobnění k západní politice je snad srozumitelné.
Politologie podobnému říkává „populismus“. Tedy narážení na věci, které jsou srozumitelné kde komu a umožňují zapojení se kritiků. Jenže už v příměru je zjevné, že se jedná jen a jen o neškodné dětské výkřiky.
Populismus má spíše nebezpečí, a to paradoxně ohrožující samotné šiřitele podobných zjednodušeností. Nezbývá jim než brát ohledy na mínění těch, které si nějakým předchozím tématem vyzískali. Pokud tedy už jednou někomu pochlebovat, nemůžete v další minutě vybudovaný okruh povrchních příznivců naštvat.
Což populisty dostává do problému, jak se „navěky“ zavděčit ulici. A ta je už z podstaty samé ulicí iracionální. Proto volební programy populistů budou pouze líbivými konglomeráty reakcí na nadpisy z bulvárních plátků. Takovými, za které jsou spotřebitelé (potencionální voliči) ochotni vstoupit do novinových stánků. Jenže příznačně: tam odvádí daně do erární kapsy /zapojením se do voleb legitimizují Režim.
Populismus, ač bývá na oko haněn pro svou rizikovost, je neškodnou součástí západních demokracií. Přitom populismus žádnou žulově pevnou ideologie neutváří, jen je odrazem toho, co v daném čase a prostoru je ne zcela zanedbatelným (přitom neškodným) procentem populace podporováno.
Ač je termín „populismus“ používán výsměšně ku hlasitým kritikům, jelikož populisté odčerpávají lidský potenciál nám, pohrdnutí slovem „populista“ by mělo být palčivější námi vůči někomu. Tedy od stoupenců nekompromisního radikalismu.
Radikalismus bez ohledu na přijetí Režimem (stejně tak i voličskou ulicí populistů) oproti tomu hlásá zcela komplexně jiné vidění světa, ústavnosti, povinnosti k dějinám a naši předem určenou pozici v nich. Radikalismus pravdu nepotřebuje kolotočářsky vnucovat co nejširšímu plénu. Nemusí tedy obsah sdělení až příznačně šalamounsky halit do potutelných polopravd, kdy primárním se jeví pouze nedotknutelnost trestním právem.
Taktické, ovšem při bližším pohledu chaotické, lhaní pouhých populistů do roztoužené ulice možná tu a tam dává zadostiučinění obskurním politikům, kteří budou vydáváni za ohrožení stability stávajícího Režimu. Jenže podobné varování berou vážně snad pouze jejich voliči...

Žádné komentáře:

Okomentovat