sobota 23. září 2017

RECENZE Filip Vávra: Těžký boty to vyřešej hned

Struktura knihy ° skinheads před 89´° Vávrovy vklady ° sesumírování faktů

Povědomí o vydání konkrétní knihy ústí k dychtivosti po recenzích. Naopak Antidemokratovy abstraktní oblasti si koledují o označení nesrozumitelnosti. Kdyby měřítkem byla úspěšnost příspěvku, pak ani sázky nepřijímaje...
Objektivnost při hodnocení knížky Filipa Vávry Těžký boty to vyřešej hned, skinheads v Praze na konci 80. a začátku 90. let bude zkreslovat faktor nepopiratelných zásluh na straně jedné a osobnostní repulzivita na straně
druhé.
Ovšem styl vyvedení knihy, která je
  1. z jedné třetiny přepsáním diktafonových záznamů pamětníků,
  2. z druhé třetiny jak by chtěl Vávra vidět sebe sama a
  3. ze zbývajícího procenta zrekapitulováním veřejných faktů,
si pro svou unikátnost formátu zaslouží nejprve obsáhlejší deskripci.
Tvoří ji dva chronologické bloky a v obou se ony tři formáty míší. Blok před Listopadem 89´a po něm.

°°°°
V pomyslném bloku prvním dominuje vyprávění pamětníků, dnešních minimálně pětačtyřicátníků. Vávrova úloha spočívala v přepsání (převyprávění?) záznamu do kultivovanějšího slohu než jak asi zazněl. Především pak v osekání irelevantního. Přibližně jedno až dvoustránkové vzpomínky jedinců těžko mohly rozměrově odpovídat celovečerním sezením.
Přímé řeči pamětníků jsou pak prolnuty fakty, které měly zásadní dopady. Například vypíchnutí významu článku „Holohlavci, to jsou pane chlapci“ z časopisu 100+1 (1986), který se stal informačním přelomem o existenci skinheads na Západě.
Ale i o bezproblémové koexistenci punkerů s několika málo holohlavci v socialistickém Československu.
Snad není třeba zdůrazňovat, že podobná vyprávění těžko mohou být samostatně brána co zdroj věrohodných faktů, spíše coby zkrášlené vzpomínky na mládí. V románovitém formátu pak dokonce „na druhou“.
Ovšem zcela určitě bude kniha magnetem pro ty, kteří na jejím vzniku takto spolupracovali. A že ke společenským koloritům patří bouření se nad nepřesnostmi a deformacím řečeného, přesně to je důvodem, proč nemůže být brána jako dokonalý pramen bez nutnosti ověřování. A to již v chronologickém bloku „před 89´“, kde vzhledem k autorově věku je minimum vlastních vzpomínek.
°°°°
Úsek druhý (Listopad 1989-1992) zásadněji přidává autorovy úhly pohledu. Možná pokud by Vávrovy vložky byly odsekány od ostatního a nikoliv mozaikovitě proloženy v přepisech z diktafonu a rekapitulacích skutečností, zůstala by před vámi velmi slušná padesátistránková povídka. Taková, kde by bylo zbytečné lámat si hlavu s faktografií.
Vážně/nevážná povídka by zůstala u autorových zájmových hodin zpěvu a kytary nebo střídáním dnů ve skautu se dny mezi skinheady. Klidně i s ponechanou pedagogickou poučkou, že děti navštěvující kroužky obtížněji propadnou závadově-extremistickým partám. Byť ani tak nejsou stoprocentně ochráněni.
Takováto poučka by mohla dál zůstat poblíž přičesávání sebe sama k dnešní politické etice. Jak jednoho dne nastal zlom a akcím proti Cikánům se snažil vyhýbat (ostatně Vávrovy nedávné odsudky vítkovského atentátu jsou vyvrcholením).
Přiznaně pomýlené mládí by v povídce bylo namixované s tehdejšími tužbami po bomberu a ostatnímu nákladnému subkulturnímu oblečení (ukojené až matčiným přítelem). Štěstím nacházeném v koncertech a v zaslechnutých příhodách s trestně právní zápletkou.
Ona pomýlenost je přiznávána jak knihou, tak mnohem silněji i v propagaci daného titulu v Reflexu. Světe nediv se, zprostředkovaná Jiřím X. Doležalem (Zpověď nácka; 32/2017). Tedy tím, jehož přednarkomanské aktivity Vávra ve svém eleborátu celkem tolerantně zachycuje.

°°°°
Ale to se už spíš dostáváme k nejužitečnějšímu dílečku mozaiky, tedy ke shrnutí kdysi veřejně známých informací. Kde byl jaký koncert a jak se při něm i po něm politicky projevovali vystupující a návštěvníci. Kde byl tušitelný jaký zlom v uvažování a působení ultrapravice (např. vajíčka padesátky skinheadů proti Sládkovi 28.X.1992) .
Stejně jako Kyvadlo (zbytky pražského Stalinova pomníku) a trojice jediných předem a ryze subkulturou organizovaných politických shromáždění. Forma skandování, která se může mnohým vybavit. Z čela pochodu výkřik jména neoblíbené skupiny - Cikáni, komunisti, buzeranti, feťáci, apod.. - , načež se ozývá jednotné RAUS.
Načrtávání trojice pochodů od pražského Kyvadla budiž pro mnohé jakousi reminiscenční terapií, pro ty šťastnější pak podobným oživovákem právě i pasáže o prvních polistopadových koncertech.
Ostatně nejen na mladší mohou působit až exoticky jména kapel Jen žádnou paniku či My Lai. Vyprávění o zrodech a pádech hudebních skupin, slučování a míchanice muzikantů, případně průběhy úplně prvotních ročníků festivalu Branická žízeň, to je jistě přínosným sesumírováním faktů.
Pro znázornění takto: podrobně kapitoly zachycují brzká devadesátá léta Daniela Landy a Landovo mnohonásobné fanfárovité odcházení. Ideologická zmatečnost propletená hédonismem. Velkoústá moralistická prohlášení a zřeknutí se toho či onoho, aby později vyřčené zase zapomněl (signifikantní i pro autora recenzovaného).
Tu už kniha přibírá kniha prvky westernu situovaného do ČSSR/ČSFR: co po koncertech i po jiných neorganizovaných sešlostech na obvyklých místech? Nekončící lynčování za bílých dnů. Dle líčení se čtenář má domnívat cosi o stoprocentním přenechání volných rukou ultrapravici od rozložené policie. O všem se posléze v subkultuře rodí a vypráví historky ala „sněhová koule“. Jenže pokud kniha má zároveň ambici být i spolehlivým historickým pramenem???
Asi pro náznak pravdy autor přidává majora Plechatého, prvního náčelníka protiextremistického odboru, kdy kriminalista vůči juvenilním skinheadů nasazuje bodré úsměvy, v hospodě si přisedává k nim ke stolu a kolikrát i objednává ostatním pivo. Což Vávra s užasnutím odhaluje jako novátorskou metodu, podobnou té „hodný-zlý policajt“.
°°°°
Filip Vávra si text vydal takříkajíc na vlastní triko, aneb jako první publikaci nakladatelství FIVA. Již po pár týdnech se obchodně závratnou laťku 399,- snížila téměř o polovinu. Což je pro spis – možná z uměleckého záměru esteticky připomínající samizdatové strojopisné vyvedení – akceptovatelnější.
druhá ilustrace - kapitola Vinárna NARCIS
Stylisticky vzato by se snad dalo namítnout neúnosně četné používání zamilovaných obratů (např. „tahat za kratší/delší část provazu“). Příležitostně by se měl vytknout i syrově vyprávěcí tón (viz zde přiložená druhá ilustrace), který by sice byl pro Twitter košatý, ovšem pro ambicioznější metu ustrnul ve vizáži úředních protokolů. Byť nenáročný čtenář podobné ocení spíše než ideologickou komplexnost jinde....

2 komentáře:

  1. Akci proti Sládkovi si pamatuji,včetně důvodů proč se tak stalo.Rozhodně to byla zlomová událost,která včetně jejího pozadí stála za rozvedení spíše než to zda autor chodil do skauta.Obzvlášť když sám autor byl se mnou,když mi Miroslav Sládek do očí tvrdil,že skinheads byla ve skutečnosti převlečená URNA vyslaná Klausem a Havlem jako provokace.Stejnou hloupost mi zarytě tvrdila jeho sekretářka slečna Krejzová.Nevím jestli to v knize je,ale akce proti SPR-RSČ vrazila mezi Prahu a zbytek republikových skins klín tak velký,že končil i bitkami.Pokud toto kniha postrádá,tak má vypovídací hodnotu NULA.

    OdpovědětSmazat
  2. ohledně inkriminované Sládkovy demonstrace to je na straně 263; recenzi jsem dělal jen dle svých výpisků a číslovaných odkazů na ně - knížku před sebou už nemám

    OdpovědětSmazat