neděle 26. června 2016

O LABILNÍ ŽIDOVSKÉ LOAJALITĚ 1914-20

Vítání války ° Rakušáky až do posledního roku ° přes noc Čechoslováky ° co nelze popřít ani dnes

Téma široké, ale pozornost blogového čtenáře omezená. (Navíc pozornost unavují povinná upozornění, že následné se týká pouze nejviditelnějších částí židovské populace.) Jen zrychleně zde proto načrtněme téma Židů v posledních letech Rakouska-Uherska. K tomu heterogenní židovskou populaci zúžíme jen na české země, kde vykazovali zcela jiné znaky než např. Židé haličští, kteří se (pohledem spojeneckých německých úřadů) vyznačovali „nedostatečnou kvalifikací, vyhýbáním se práci, nečistotou a morální nespolehlivostí“.

Oproti tomu v českých zemích byla znakem nejvýznamnější části Židů materiální nabobtnalost. Ostatně k té už od poloviny XIX.st. vedly všechny cestičky. A druhým znakem pak bylo okázalé němčení. Tudíž válečné nadšení se nemohlo srovnávat s českým živlem. Prvorepubliková učebnice dějepisu uvádí (1922): „Válkou nadšeni byli u nás Židé a Němci. Přísně dohlíželi na české lidi, jak jsou věrni císaři, za nějž byli nuceni dávati ´jmění, krev i život´. Kde jaké vítězství muselo i české obyvatelstvo oslavovati, různé odznaky, obrazy a tiskoviny kupovati, válečné půjčky upisovati.“ Dnešní židovské kruhy sice vyzdvihují několik okrajovostí, které by podobné náhledy komplikovaly, leč takové tehdy bylo mínění opřené o čerstvou zkušenost.  
Ovšem něco jiného je válečné nadšení a něco jiného zákopové pozice. Jaký byl dojem, a to hned na počátku války, dokonce někdejšího z nejaktivnějších obránců Žida Hilsnera, Jana Herbena? (zapsáno 23.9.1914): „Naproti tomu bojovnost židovská je pranepatrná. Židé manifestují pro válku, do které jdou jiní. Židé v největším počtu vyhledávají a nacházejí tajné cestičky, po kterých dosahují toho, že jsou ponecháni v obchodem doma, a když už rukovat opravdu musili, že zařazeni byli do kanceláří, v nichž se nestřílí a krev neteče. Ale na ulicích udržují válečné vzrušení a jsou hrdinští v řečích a provokování nevinných občanů.“ Dnešní oficiální interpretace doby je opět jiná. Prý i Herben se nechal strnout zkreslující dobovou atmosférou a Židům jako celku podsunul nepravdivý obraz.

Pak tu máme další, co ani po stu letech popřít nejde (byť částečně souviselo i s křesťanskými podnikavci): lichva a keťasení (od německého Kettenhändler = řetězcový obchodník; šmelinář v delším řetězci  překupníků). V zázemí při tzv. „hladových shromážděních“ těžko šlo někomu namlouvat dnešní verzi, že Židé se na překupnickém obohacování nepodíleli nějakou významnější měrou.
A že se tu a tam stal následný výstřelek (dnes znevěrohodňováno), to už problematizovalo nejen soužití, ale i zobrazovalo faktickou sociální pozici národů uvnitř monarchie: Čáslav, duben 1917: šámes ( = správce synagogy) na  hladové shromáždění údajně vykřikl: „O nás je postaráno a vám naserou.“  

V červenci 1918 (26.7.1918) Židé vydávají okázalé memorandum plné své loajality k monarchii. Do této loajalistické šarády se přidalo přes 400 židovských obcí celého Rakouska-Uherska. (V Čechách podpis odmítla pouze  příbramská obec.)
Souběžně však zněla hrozba zorganizování tzv. židovské sebeobrany, pokud se bude antisemitismus tolerovat a stát nezakročí. (Vždyť podobné výzvy k boji proti antisemitismu periodicky znějí dodnes….) Leč o tehdejších LOGICKY zjitřených vztazích už nebylo pochyb.
Tón loajalistického memoranda zazněl i přes skutečnost, že Židé zajisté museli spekuloval, nakolik by mohly podobné neskrytě provídeňské výzvy ovlivnit jejich status, pakliže by se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Jak  známo, židovským reprezentacím tehdy odhad nevyšel…
Proto 22.10.1918, tedy necelý týden před očekávatelným vyhlášením republiky, převlékají plášť a sestavují Židovskou národní radu. Na čtvrtroku staré memorandum se urychleně zapomíná a vydávají memorandu nové. Tentokráte s požadavky "občanských a menšinových práv" (všimněte si termínu občanských a menšinových namísto dnes módních „lidských“). „Není také divu, že její představitelé (Židovské národní rady – pozn. P.K.) spěchali již 28.10.1918 osobně vyjádřit loajalitu novému československému státu, respektive Národnímu výboru, a v předloženém memorandu zdůrazňovali právo na sebeurčení  a požadovali kulturní práva pro příslušníky židovského národa.“ 
Ale i Masarykovy kruhy se musely držet čerstvých zkušeností veřejnosti. Proto o pár měsíců později představitelé ČSR odmítli zakotvit do mezinárodních smluv explicitní ustanovení o židovské menšině. Jelikož „(…) nebylo podle československého ministra zahraničí vhodné upozorňovat na židovskou otázku kvůli špatné zkušenosti s chováním části Židů v době války.“
Tolik tedy k jednání skupinových předáků.

Chování davů bylo spornější. Vzhledem k poměrům doby docházelo k různým pouličním sociálním nepokojům, které po celé Evropě končívaly rabováním krámů. DÍLEM i židovských. Např. v květnu 1919 v Praze: 81 židovských, ale 136 křesťanských. Do této oblasti by proto bylo ještě komplikované vkládat obsáhlejší eposy o antisemitismu.

Dále bylo signifikantním přijímání česky znějících jmen. Masovost onoho jevu dnešní židovské kruhy popírají. (K popření jim slouží dobový byrokratický chaos, ve kterém podobné žádosti mizely.) Tehdejší česká žurnalistická obec zřejmě byla postižena dlouhodobými halucinacemi, neboť o onom jevu se několik měsíců pravidelně psávalo.  Snad v tisku uvádění Isidor Vrchlický či Moric Arbes archiválně dohledatelní budou. Stejně jako případ židovské řeznice v Kolíně, na jejímž uzenářském štítu se po přejmenování zaskvělo „trendy“ jméno Masaryková.

A dnešní pojetí historického tématu? To se vyřešilo tak, že o podobném není korektní hovořit. Další kapitola dějepisu proto má bílá místa.