Cui bono + modus operandi ° moravanství teritoriální ° moravanství „nacionální“ ° jazyková rovina
Mám pocit, že se na našich demonstracích
zintenzivňuje obrat: „My, Češi, Moravané a Slezané“.
Nebudu zapírat, že mi podobné rve uši. Tento svůj pocit jsem ale
schopen zdůvodnit nad materiálem současného nejvýznamnějšího
– a přitom RELATIVNĚ seriózního - moravisty: doc. PhDr.
Jiřího Pernese PhD. (Pod
moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství.
Brno : Barrister & Principal, 1996 ISBN 80-85947-12-9 )
….
V zájmu koho se tradiční společnosti –
skutečné národy - ničí, to pro dnešek vynechejme. Spíše bych
rád upozornil na některé iluzionistické mechanismy:
Začněme od jednoduché poučky. Národní tělesa
lze buď:
- vyhladit rychlým řezem a kremací tělesných schránek jejich členů (jenže to by pak nebylo nad kým panovat)
- nebo zničit postupně. Zde se postupností míní třeba promíšení národů krok za krokem.
- Případně rozdrolit POVĚDOMÍ o jednotící krvi. K tomu paradoxně slouží i budování jakýchsi taktických nových pseudonacionalismů, pseudonárodů. Je proto zajímavé si povšimnout, jak podobného tzv. moravanství se pokoušela využít při štěpení českého národního hnutí taktéž vídeňská exekutiva v roce 1869. Tehdy se Jan rytíř Chlumecký, několikanásobný ministr a zejména císařův důvěrník, ujal vydávání právě moravisticky agitačního časopisu Morava (později pod ještě příznačnějším názvem Moravan). Přitom tento byl díky vládním dotacím nejlevnější. (Pernes, 119) A cena v dobách masmédií pouze ve formě tisku byla jaksepatří efektivní. Čeho všeho mohlo periodikum asi tak využívat? (nejprve to vezměme nadčasově)
Moravanství
teritoriální
Jedním z obvyklých jevů jsou – slušně řečeno
- rozpaky okrajových
regionů vůči centru. Tyto pak bohužel často umocňuje
přezíravost centra nad obtížemi regionů. Onen úkaz mám už od
dětství uložený v kolonce „burani vs. lufťáci“
(chata 50 km od Prahy). Tuze podobné pocity k centru českého státu
panují o stovky kilometrů dále, byť tam se někteří pokouší
na ně nalepit akademické rekvizity.
Široké masy lidí z regionu pak na podobné slyší,
obzvláště když NEDŮVĚRA VŮČI CENTRU nezní primitivní úrovní
hanlivého pokřikování na „lufťáky“. Proto
teritoriální nedůvěra se může začít maskovat coby „národně
osvobozenecké požadavky“ Moravanů.
Literární historik Miloslav Hýsek
ještě v roce 1909 přitom analyzuje rozebíranou terminologickou
neujasněnost ve spise Dějiny tzv. moravského
separatismu tak,
že „slovo ´moravský´nahradilo
dřívější ´český´nikoliv z vědomé snahy budovat
opozici proti Čechám, nýbrž z nedostatku národního vědomí,
který zaměňuje pojem země za pojem národa.“ (in:
Pernes, 87) Tedy linie mohoucí jet bez následujícího:
Moravanství
„nacionální“
Jenže na základě předchozího se někteří
pokouší o utváření jakéhosi moravanství nacionálního.
Tedy se odštěpovat/vylučovat/oddělovat od národa českého.
Zatímco předchozí kapitolka byla
spíše o obecných sociálních úkazech, přitom ale POLISTOPADOVĚ
ve volbách výsledky úspěšných (Hnutí
za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko; 1990
10,3% a 1992 5,87 % /údaje pro ČNR, dnešní Poslaneckou sněmovnu;
přitom HSD-SMS
kandidovalo jen v některých krajích/),
u čísel v rámci reprezentativnější desetileté periodicity při
sčítáních lidu, domů a bytů je ono číselné vyjádření
tristnější. Tedy alespoň pro profesionální moravisty: ve
zbrklejším roce 1991 se k „moravské národnosti“
přihlásilo 1.362.313 lidí (Pernes
ve svém vědeckém moravistickém elaborátu velkoryse zaokrouhluje
na 1.400.000 Pernes, 253), ovšem o deset let později
jen 521 801. Čím to?
Zatímco české národní obrození v devatenáctém
století toliko připomenulo lidem jejich vzájemná pokrevní
pouta. Což stačilo, neboť český národ vždy existoval.
Oproti tomu v bizarním moravanském
buditelství při každém jeho výskytu padávala,
padala a padá jedna kuriozitka za druhou. A to nikdy nemůže vést
k delší trvanlivosti...
Začněme hodně vzadu. Úsměvně zní, jak kdysi
Bartoloměj Paprocký z Hlohol (16/17 st.) ve spise Zrcadlo
slavného markrabství moravského – což má být první
historické dílo tzv. moravistů -, hlásal, že Moravané nepřišli
s praotcem Čechem. Nýbrž jejich příchod dává do návaznosti
na Markomany. (Pernes, 73) Úsměvným paradoxem budiž, že ve
století devatenáctém si tytéž Markomany „zabírá“ epos
velkoněmectví...
Obrozenecká historiografie česká je
neodmyslitelně spjata se jménem Františka Palackého. „Palacký
se nikdy netajil přesvědčením, že v Čechách i na Moravě,
jakkoliv jde o země s odlišným historickým vývojem a
státoprávním postavením, žije jeden český národ a všechny
pokusy o jeho rozdělení odmítal.“ (Pernes, 90)
Palacký, rodák z Novojičínska, téma dnešního
Antidemokratova komentáře nechtěně rozřešuje nejen názvem
svého ústředního díla (Dějiny národu českého v Čechách
a v Moravě), ale i následnou
proklamací: „Oumysl můj byl odjakživa nerozlučovat,
co Bůh spojil a nedělat tam hrází, kde jich od přírody není;
pevné zajisté mám v tom přesvědčení, že jsa rodem Moravan,
jsem národem Čech.“ (in: Pernes, 93) Termín ROD ( = zemská
terioriálnost) tak dává do podřazeného významu vůči
významově nadřazenému NÁROD.
Ostatně i v úvodu avizovaný nadšenec
moravanství Pernes musí zmírnit na „Být
Moravanem a Čechem současně se totiž nevylučuje, tak jako se
nevylučuje být současně Tyrolanem a Rakušanem či Bavorem a
Němcem.“ (Pernes, 254) Jenže
toho nebezpečí významového zaměňování či dokonce
znásilňování.....
Příkladem dále připomeňme i
deklarativní projev předsedy Zemského
národního výboru pro Zemi moravskoslezskou
Františka Roubala z 18.7.1945, že v něm poprvé zasedají „pouze
Češi, skuteční zástupci moravského lidu“
(Pernes, 164) Kontextem sice myšleno především bez Němců,
sekundárně i bez Židů, ale smyšlenka moravského nacionalismu
tatam.
V roce 1968 pak vydaná Moravskoslezská
deklarace (Společností
pro Moravu a Slezsko;
150 000 členů) tasí moravanství v relativně umírněné
vzájemně-vztahové
podobě: „Je
tu ještě nezadatelné právo, existuje kritérium geografické,
kritérium ekonomické a také fakt, že obyvatelstvo Čech, Moravy a
Slezska představuje pospolitost jejichž jádrem jsou sociologicky a
psychologicky odlišné větve
českého národa
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které mají své specifické
podoby hospodářské i kulturní.“
( 199-200; zvýraznil P.K.)
….
Jazyková
rovina
Následná pasáž se povede v rovině jazykových
nuancí. Kterak se v rámci teritoriálního (!) moravanství
hovoří:
Nejprv si připomeňme, že mluva na Moravě se sice
jasně liší od dialektu Prahy, tudíž pro tužbu po odlišení
se je hned nějaká záminka, avšak i v rámci Moravy se nalezne
pro cvičené ucho množství odlišných dialektů.
Tuze výstižně přitom celý etymologický oříšek
už před stopadesáti léty rozlouskává Josef
Jaroslav Langer: „uráží-li české ´chci´, ´chtěl´
atd. ucho Moravanovo, uráží zase moravské ´chcu´, ´chcel´
ucho Polabanovo a Vltavanovo.“ (in: Pernes, 92) Regionálnost,
nikoliv nacionalita.
Oproti tomu Pernes by dokonce dokonce chtěl
staroslověnštinu pasovat do role moravského jazyka!
(Pernes, 42) Na což ovšem pohlížejme pouze jako na Pernesovo
dodatečné uvědomění si, že vlastní jazyk – ideálně s
dějinnou základnou – bývá jedním ze základních atributů
plnohodnotného nacionalismu.
…..............................
Moravističtí zapálenci by klidně přidali i
blouznění o specifickém „moravském fotbalu“ (Pernes, 232-3),
jako fotbalista Karel Janišek 10.2.1990 v brněnském Rondu při
seanci Moravského občanského hnutí. A spoustu dalších
pikantérií.
Dnešní příspěvek snad už nic vkládat nemusí.
Pro ukázku absurdnosti vůbec existence MORAVSKÉHO NÁRODA
příklady stačí.
Připouštím, že vedle nezbytného
pokrevního základu je pro národní uvědomění nutná i určitá
dávka vůle a emocí.
Proto některé čtenáře z Moravy můj text mohl pobouřit. Jenže
vůli a emoce lze přidat i ke sledování nízkonákladového
televizního seriálu, kdežto krev nesmí být námětem k sezónnímu
laškování! A
jak Antidemokratovým východiskem, nesbírám vypočítavě volební
hlasy či „v
kolektivu oblíben“,
nýbrž šířím strukturovanou ideologii s prvkem nacionalismu
výhradně českého!
