Blázni ve veřejném životě ° škála kritik
politických témat ° Zeman i přes Bradyho JE součástí PRŮMYSLU HOLOCAUSTU
Mnohým akcí přihlížím zpovzdálí, abych se po
vyhodnocení počátku mohl rozhodnout, zda se do nich zapojím.
Nerovnost totiž existuje i v rámci jediného národa. Klidně
to ocejchujte jako nabobtnalé elitářství, jenže zkušenosti mě
učí podobnou ostražitost co nezbytnost. A já si na určité
ideové výstavbě zakládám.
Přejdu dnes žabomyší války mezi různými
jmény. Podobné šťouchanice koneckonců patří k přirozenosti.
Stejně jako se lze povznést nad účast – diplomaticky řečeno –
„podivínů“ ve všech možných spolcích. Veškeré
politicky činné skupiny jsou magnetem pro veřejné blázny.
(Ono i kdybyste tímto zaměřením
lustrovali základní patra vládních politických stran....)
Avšak s tím rozdílem, že u skupin reálně dosahujících
k mocenských kladkám se věnuje dostatek energie, aby oblastní
šílenci nebyli středem novinářské pozornosti, nýbrž tuto
obsazovali počestní mudrcové. (Seriózní
pánové si přeci nenechají zhatit svůj VEŘEJNÝ KŠEFT pouhými
exhibicionisty.)
Naopak u politických skupin se zbrklým
očekáváním onu nerentabilitu počestní pánové vbrzku
odhalí, vytratí se z nich, a pro kamery zůstanou především ti
„zvláštní“. Ale jak již uvedeno, není to měřítkem
kvality těch či oněch stanovisek, ale spíše ukazatelem co a jak
daleko je korýtek.
Jedním z rozpoznávacích znaků šílenců
je, že mají potřebu mluvit i když toho zas tak moc říci nemají.
Ba dokonce tito nalezli v mikrofonech z náměstí zvláštní
koníček. Když zůstanu právě u těchto druhohouslových, kteří
si mohou před poloprázdnými náměstími beztrestně (většinou)
postěžovat na úklady světa, nalezneme několik společných
znaků. Jednak délka období aktivismu 2-3 let, kdy se tito oddávají
své objevené rétorické genialitě. Druhak vůle pomíjet až
bazální neznalosti témat. Největším průšvihem pak je právě
to, že jakákoliv komplexní teze absentuje. (To
poslední naopak bývá vydáváno za PŘEDNOST svobody.)
…
Pokud si vezmeme letošní osmadvacátý říjen na
pražském Václavském náměstí, do značné míry máme
znázornění předchozích slov. Stovka shromážděných účastníků
se snad mohla shodnout v tom, že se jim NĚCO na současnosti
nelíbí a datum sešlosti si vybrali kvůli NĚJAKÉMU volnu
v kalendáři. Podle rekvizit u tribuny bylo jisté, že o
největším prvorepublikovém sporu – tedy o míře zásluh při
vzniku ČSR (domácí odboj, legie, zahraniční odboj) - svolavatelé
oslav neměli ani potuchy, když před tribunu umístili pouze obří
portréty Masaryka a Beneše. (Klasické
trio uzavírající Štefánik bývá přítomen spíše pro svou „do
počtu“ slovenskou národnost a situaci usnadňující včasné
úmrtí.)
Odsudky proti EU s příměsí zakřivenosti
okurek a NATO(a) coby reliktu studené války, to také příliš
nepůsobilo co vybroušený ryze ideologický postoj. Naopak
pobouření se nad přistěhovaleckou vlnou sice mohlo lahodit i mému
uchu, jenže pokud je pouze na zkratkovité verzi bulvárních
nadpisů, zase mu chybí důstojnější opodstatnění.
Vždyť naopak od jedné z řečnic zněl
relativismus jakékoliv národnosti, kdy tato je prý pouze
konstruktem okolí (ještě se
k tomu přihlásila prý svým osobním případem)! Tedy
plně v spuladu s OBČANSKÝM ( = tedy odkrveným) duchem –
mimochodem hlásaným míšencem TGM či později Havlem. Já jsem
vskutku ideologicky úplně někde jinde.
…
Při hlavním řečnickém bodu dne: MOMENTÁLNÍ
POLITICKÉ KROKY MILOŠE ZEMANA jsem ucítil největší úlevu, že
stojím na druhém chodníku.
Mé pohrdání demokracií jakožto systémem lidského myšlení
mě osvobozuje od mnohého. Mj. i od toho, že bych se vždy musel –
třeba i zbrkle - přiklánět na tu či onu stranu. Když příměr
poeticky ještě trochu rozvinu, tak přednější než se přiklonit
na tu či onu stranu barikády je odůvodnit si, proč kterou
argumentaci systematicky zavrhuji.
Mně je například srdečně jedno,
zda postarší Žid nedostal vyznamenání coby důsledek za
synovcovo módní ocucávání se s východní modlou
dalajlámou.
Ale proč vůbec Židé a průmysl Holocaustu má být vnášen
coby ingredience do osmadevadesátiletého výročí vymanění se
z někdejšího mocnářství? Jenže podobná výhrada
nezazněla ani od profesionálních Zemanových nohsledů (např.
ve sdělovacích prostředcích), ale ani v amatérských
projevech na Václavském náměstí. Tam dokonce zůstano jenom
aplaudování „Ať žije Zeman!“. A ten navíc nezbytné lízání
rohožek napraví nazítří. Nebo to ti z Václaváku nevědí?
