Ideologie nemusí bezezbytku
potřebovat výpravčí ° diverze sleposti přes oslnění tzv.
osobnostmi ° dekódovat lze leccos
Pávovité natřásání se webu, že stačí jet v
předsevzatých kolejích a s nadlehčeným úšklebkem sledovat
okolí, by mělo být pro dnešek odpuštěno.
Můžete to napadat coby nafrněné „já to
vždy říkal“. Přitom to je pouze sklízení plodů
konzervativizmu. Zabarikádování se ideologickým jádrem. Tedy tím
správným. A díky němu už nepotřebujete kdejakou alibistickou
frázi „jen hlupák nemění své názory“. (Pod
přívlastkem ideologického
nehledejte pouze něco z učebnic politologie; klidně se tak dá
mínit i přístup k životu vůbec.)
Nezřídka kdy budou splývat už osobnostní typy s tou či
onou politickou množinou. I když možná častěji spatříte pouhé
stržení davem. Nebo zmanipulování silnou osobností, která
bravurně ovládá partie pomyslných pokerů.
…
Esej se obejde beze jmen, u kterých by beztak současným
čtenářům už chyběla vlastní zkušenost. Navíc jednosměrné
peprné komentáře vůči někomu bývaly výsadou spíše oněch
nejmenovaných. Dnes bych chtěl předat poselství, jak když
opadává něčí noblesní nátěr, vyčnívá jen více a více
patrná křivost. Křivost pseudoideologií i zákeřnost sociálních
strategií jejich hlasatelů.
V důsledku: pokud podobní šířili
potěmkinovské doktríny, pouze tím zmrzačili davy těch
poddajnějších. Konec konců i proto politizující subkultury
mívají krátkodobější trvání (viz zde )
Přitom ona sociální přitažlivost skupinových
vůdců je dvoustrannou mincí. Nebýt tahounů kolektivů, pak by se
neuskutečnilo příliš politické činnosti. Zejména tedy
v demokratickém slova smyslu. Ale zároveň jakákoliv negativa
oněch tahounů se automaticky přelijí do původně idealistických
entit.
Ne, nebojte, nezačnu orodovat za nějakou
anarchizující teorii. Ta se v českém prostředí
„nejslavněji“ ztvárnila už ve Švejkovi. Rovněž přeskočím
i základní tezi Antidemokrata, že povinnost JEDNOTLIVCE je jen
vůči DĚJINNÝM HODNOTÁM, nikoliv plápolající dle trysek hořáků
dneška.
Nyní píši o něčem jiném. O ničitelích
revolučních nadějí. Jak je tedy propříště rozpoznat?
…
Nejprve se podobní přilepí na nějaké
kontroverzní magnetko. Vizáž, hédonistický styl, mluvu, bulvární
téma, nekorektnost. Pod záminkou prvotního jadřince vstoupí pod
širší skupinovou slupku. Následně jedou jakýmsi až
prostitučním osobnostním kouzlem: tu pochválí druhé, další
politují a procítěně soucítí, kdekomu dají křížem krážem
zapravdu atd.
Pak už tito začnou působit i na věci s počátečním
hodnotovým východiskem vůbec nesouvisející. Ovšem dávají si
právě onen oportunistický pozor, aby si nepodřízli zdárně
vybudovanou poziční větev. A řeší pouze taktické personálie,
ideologický odkaz jde tatam.
Takhle ono nebezpečí poznáte! Vím, mé varování
bude napadeno co likvidující snahu o dosažení alespoň nějakých
změn v rámci systému politických stran.
Jenže co může fungovat ve skupinkách omámených
čirým idealismem (tj.
opatrováním svěřeného pokrevního dědictví) by nemohlo
projít tam, kde demokratické paradigma je stejně toliko vítanou
záminkou pro pozadní světovládné kejkle.
…
Schválně pro vysvětlení, tedy pro ilustraci
různých forem politična, pojďme trochu dále.
Co má být cílovou páskou politického snažení?
- Bažení po onom obsaženém v jádru
myšlenky
- dosažením čistě onoho v klíčové
tezi
- uznání skupiny, která se PŮVODNĚ
ustanovila kolem nějakého ideového vyjádření
- nebo uznání jich samých v rámci takové
skupiny?
Nevylučuji přitom, že někteří z mnou
naznačených sociálně-politických stratégů ony de facto
neprůchozí fáze tušili už v rannějších krocích své
kariéry.
Ono vůbec by se dalo napsat ještě mnoho odstavců
o nedávných ctihodných velikánech zdejší ultrapravice. Jenže
bylo by to zase jen „já to tehdy říkal“. Proto končím
aktualizovaným upozorněním: totožné znaky se nachází i u těch
v nynějším rozpuku…
Žádné komentáře:
Okomentovat