Nezaplněné politické pole ●
nová architektura demonstrace ●
řečnické a účastnické kuriozity ●
nápověda ve skladbě demonstrantů
Abyste správně rozuměli, termíny
v nadpisu jsou použity v soudobém novinářském významu.
Alternativní termín by zněl „neonacistické“, ale když to má
znít drsně, budiž. Pro obě novinářská adjektiva je hlavně
příznačné, že bývají používána bez ohledu na realitu.
O shromážděních 17. října na Václavském
náměstí je jistě v konvenčních médiích přiměřeně
odstavců, proto faktografii vynechejme.
Babišovy plátky poskytují
vypočítavý souhlas s hrozícím přistěhovaleckým
nebezpečím, ovšem zároveň recipienta směrují k názoru,
že kruhy kolem konkurenta Okamury jsou extrémistické a takto se
prostě problém řešit nedá. Zdroje nebabišovské, stále ještě
rigidně pravdoláskařské, rovnou přidají varování, že
nacismus pouze dostává jinou barvu.
Tedy raději k věcem, na které se všemožné
různé, ale dohromady přeci jen mainstreamové, zdroje nezaměřují:
Druhá „polovina“ ve stejný moment oficiálně
demonstrujících – byť o pár desítek metrů níže – pro mě
byla neočekávaná. Ne že by se opodál morálně
ospravedlnitelných akcí povětšinou nevyskytovala trocha hnoje.
Ale oficiálně a bez prostor zužující kamenné bariéry, to
nebývá časté. Nejspíš to bylo důsledkem ohlášení
„národoveckého“ shromáždění až k muzeu a nikoliv „pod
Koně“, kde by příslušní úředníci podobnou blízkost předem
znemožnili. Takto mezi oběma epicentry probíhá pražské
magistrála, kterou byrokrati považovali za bariéru dostatečnou.
Pokud by ale byla vůle + potenciál ke konfrontaci, pražská
magistrála by rázem přestala existovat. Když k tomu přičteme
psychologický bonus vizuálního dojmu běžících shora
dolů...
Ale i při záměru klidného průběhu shromáždění
u muzea: umístění řečnického pultíku nad velkorysou kašnou,
tato inovace dodávala mítinku estetické plus. Samozřejmě značně
zmenšované mínusem v rozdělení účastníků magistrálou do
dvou trsů. Výsledek však zůstává v kladných číslech. Ovšem
podobná architektura musí splňovat dvojici podmínek: zaručená
výše účastníků a nadstandardní zvuková aparatura pro
přehlušení automobilového provozu. (O příchod anarchistického
doplňku netřeba mít obavy.)
K vlastnímu obsahu souběžně probíhajících
exhibicí není co dodat. Už pro jejich očekávatelnost
chtě-nechtě respektující určité hranice. Proto u levicové
části ani tentokrát k vyzurčení svobodomyslnosti v podobě
veřejného pedofilně-multikulturního znásilnění nedošlo, tudíž
skončili pouze u kosmopolitní estrády (arabské rytmy, balkánská
dechovka či židovské písně).
Jejich protistrana zopakovala převzaté teze od
„zločinné ultrapravice“ devadesátých let, které v době,
kdy už jsou logická naplnění prognóz na stole, zase nejsou až
tak úplně zločinné. Pouze kontext byl vyšperkován pokusem
jednoho z řečníků o rozskandování davu „Ať žije Zeman, ať
žije Zeman“. Tedy adorací toho Zemana, který v devadesátých
letech volal po plošném „zákazu nositelů“ (?) myšlenek.
Paradoxně myšlenek dnes vypočítavě mnohými politiky
vytahovaných. Včetně Zemanem
Už ale k mé motivaci sobotní procházky. Kdo jsou
tamní účastnění? Nemyslím ti na pódiích. Daleko zajímavější
mi přišlo věnovat pozornost demonstrujícím. Ne počtům. (U
čísel si člověk vystačí s použitím odzkoušeného vzorce na
mediální numera a pravdivé údaje má doma. Namísto
kvantitativními fakty zaobírat se kvalitativními skutečnostmi.
Mým motivem tamního ošolíchnutí se
byla zvědavost, kterak v živém
vydání dnes vypadá někdejší „spolužák“ Radim Štěchovský.
Tento v devadesátých letech proslul poskytováním informací PČR
o komkoliv, kdo byl vůči Režimu kritický z radikálně
pravicových pozic. Desetiletí se s desetiletím sešlo a ze
jmenovaného pána je nyní údajně hodnotový konzervativec, který
nemá problém stát poblíž hlasatelů ještě nedávno jím
rdoušených tezí. Paradox usnadňuje fakt, že tamní
„konzervativci“ jsou určitou Potěmkinovou vesnicí. Psychiatři
na změně Štěchovského osobnosti také odvedli kus práce. (Nic
proti psychiatrii, s tímto medicínským odvětvím se konec konců
setkával každý, kdo po bujarých oslavách nocovával na erárních
lóžích či se dostával před soud za rvačky z politických
důvodů a musel strpívat znalecká vyšetření. Ale v zimě
postávat ve vchodu univerzitních budov s bagristickými sluchátky
na hlavě a kraťásky na nohou, to už politicky diskvalifikuje).
Pro zaplněné prostory jsem však Radima nezahlédl.
Za zaznamenání stojí věkové složení obou
táborů. Zatímco sluníčkáři (anarchisté, pravdoláskaři,
hipsteři, feťáci, atd.) se nejčastěji pohybovali kolem dvacátin,
protiuprchlickou sešlost u muzea bych v průměru řadil kolem
padesátky. Vysvětlení bude v tom, že anarchističtí bohémové
po ukončení škol startují úspěšné kariéry a zapomínají na
své původní naivistické ideály. Frázi pouze nudně refrénuji.
Její pokračování o druhém pólu by se dnes
nehodilo. Nejen že Okamurovi a jemu blízkým rychlokvaškám
netleskali zasloužilí účastníci národoveckých akcí. Byly to
tváře o kterých donedávna nebývalo vidu ani slechu.
Chápu, lídři účelově vzniklých a Režimem
bezpečně kočírovaných entit strukturu účastníků označí za
benefit, kterým se liší od zprofanovaných „neonacistů“. Ale
už ze skladby zúčastněných se dá mnohé předvídat. Stejně
rychle jako se zjevili noví dosud neznámí aktivisté i se svým v
roli politického předáka novým Okamurou, stejně rychle odejdou.
Byť možná o jednom z víkendů věnují za plentou bonbónek a
okamurovci budou opět disponovat pár poslanci.
Nelze uvažovat v horizontu čtyřletých volebních
cyklů a už vůbec ne v kategorii pětiprocentní hranice u období
prvního. Nýbrž toliko v míře potenciálu jednotlivců. A národní
těleso pak dokonce jenom v míře v boji padlých sebeobětavců.
Náruživí uchazeči o parlamentní sesle větu
možná nechápou. Přišli by přeci o konkrétní hlas! Jenže
národ v této fázi dějinného vývoje nespasí účast ve lstivě
zastírací mašinérii. A podobní na Václaváku zmobilizovaní
POLOOPATRNÍCI nemají potenciál k relevantním činům!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat