ANEB STATISTICKY NEONACISTOU OD 13,6 LET
Jelikož
hlavním nebezpečím dneška není ani tak zánik soudobé
civilizace jako politicky nestandardizované vyjadřování se o
Izraeli, aktivity Režimu směřují i do politické výchovy
školáků. Materiálem Demokracie versus extremismus - Výchova k aktivnímu občanství byla pedagogika obohacena v roce 2013, ovšem než se postupy
dostanou učitelům takříkajíc „pod kůži“, nějaký ten
pátek to potrvá. Ač
zde nedávno padl příslib obeznámení surfařů s obsahem
teoretického prvního dílu, metodický díl druhý dostane pro svou
drezúrovitou vypiplanost přednost.
Sborník
začíná nám dobře známým Miroslavem Marešem, který v
rozebíraném svazku převypráví svůj příspěvek ze svazku
prvního. Aby zazněla alespoň nějaká inovace, padne varování
před novým fenoménem „vícegeneračních extremistických
rodin“. Po čtvrtstoletí od roku 89´ očekávatelný úkaz, neboť
pro část aktivistů devadesátých let se tehdy nejednalo pouze o
módní výstřelek a své potomstvo nyní mají po všech stupních
vzdělávací soustavy.
Mareš
člení školáky na žáky potřebné primární prevence (takové,
které dosavadní agitka drží na uzdě, ale „pro jistotu“
nepolevovat), sekundární prevence (u úplně nejkřiklavějších
témat už nemlčí) a terciální prevence (začínají se angažovat
mezi oponenty Režimu). Pro děti z výše zmiňovaných
vícegeneračních extremistických rodin zakládá novou kategorii
pedagogického členění. Hovoří o nich jako o potřebných „nad
rámec terciální prevence“. (Mareš, 7) Kódovaný jazyk je
snadno přeložitelný. Potomek aktivisty musí být pod
maximalizovanou masáží, zvýšeným dohledem a čidla musí bít
na poplach už u první politicky nežádoucí teze.
Ostatně
jiným kódovaným jazykem je uhranutá i další přispěvatelka,
Marie Zahradníková. Tato, podobně jako Mareš, své téma
(revizionismus) umístila do obou svazků. Co znamenal „kódovaný
jazyk“ v jisté historické epoše tedy taktéž objasňuje
nadvakrát. Nemám potřebu se s ní přít v tématu, pouze hlasitě
zvolávám, že jmenovaná dáma jenom osekala obsáhlý spis
Deborah Lipstadtové do devatenácti stránek. Přeci jen brát
nezanedbatelné příjmy za podobně „vědeckou“ aktivitu, která
působí jako pololetní seminárka gymnazisty, to s etikou nemá nic
společného. Ale jak známo, boj proti extrémismu je zlatou žílou.
David
Lebeda rovnou dbá na policejní statistiky a aktualizování
jmenných seznamů závadových osob pilnou spoluprací učitelů s
PČR: „V situaci, kdy kantor jedná se žákem, jenž se například
pravidelně zapojuje do aktivit extremistického hnutí, popírá
holocaust a má negativní vztah k menšinám (...) je vhodné
upozornit na vzniklou situaci metodika prevence kriminality (...)
potom i na nejbližší oddělení policie.“ (Lebeda, 12)
Nejvýživnější
je kapitola od Adély Zelendy Kupcové, kdy na základě výzkumu
dospívá k následujícím zjištěním: „Politická socializace
probíhá již od raného věku dítěte, avšak politicky extrémní
názor se začíná ve své zřetelné, výslovné a uvědomované
podobě projevovat nejčastěji zhruba mezi 12 či 13 až 17 lety.
Průměrný
věk, který respondenti z řad stoupenců extremistických uskupení
udali jako počátek svého vědomého zájmu o politické dění s
již jasně radikálními rysy, je 13,6 roku. Avšak
ne všichni příslušníci ultrapravicové scény dospěli ke svému
světonázoru v takto brzkém věku, někteří datují svou
inklinaci k extrémnímu názoru i k 18 až 20 letům věku, jiní
naopak k stáří mnohem nižšímu (okolo 10 let). Mezi 12 až 17
lety se však radikální či extrémní názor vyvinul u
nadpoloviční většiny respondentů.“ (Kupcová, 41) Bohužel
metodika cesty k údajům zůstává zahalena rouškou tajemství.
Útlá nicneříkající poznámka, že v jejím výzkumu byly
použity dotazníky na ZŠ a SŠ, jakož i rozhovory s aktivisty, by
v sociologii bez širšího vysvětlení neobstála. Údaj 13,6 let
coby průměrný počátek aktivismu se poskládal z většinou
mlhavého odhadu respondentů o sobě. Podobná paměť je
nespolehlivá. Ostatně zkuste nyní jen tak od boku určit, v kolika
letech jste například poprvé rybařili.
Co
nejvhodnější postup k nápravě politických šťouralů Kupcová
doporučuje celokolektivní odsudky. Pedagog vše pak má vést k
definitivnímu, takřka soudružskému, zdeptání: „Učitel
může podněcovat a moderovat (…) a umožnit tak extremistovi v
kolektivu, aby byl konfrontován s postoji ostatních. Obecně lze
tedy říci, že autoregulační mechanismy uvnitř studentské
skupiny mohou sehrát pozitivní roli.“ (Kupcová, 44)
Druhý
svazek protiextremistické epopeje ukončuje Jaroslav Holek s Janou
Skácelovou. Jejich kapitola svou precizností spíše připomíná
sebrané kuchařské recepty M. D. Rettigové. Už před výskytem
žáků s nevhodnými politickými postoji musí prý existovat
strategie co dál + nachystaná informační provázanost mezi
kantory. Opět nabádání k využití celokolektivních odsudků:
„Důležitá
je práce s celou třídou a velká pozornost věnovaná tomu, jak
třídní kolektiv sympatizanta extremismu vnímá.“ (Holek,
Skácelová, 88). Bez exkurze třídy do Terezína a tamních
ampliónů soudobé Federace židovských obcí se proto nic
neobejde. Taktéž je neméně nutné okamžitě „spolupracovat s
policií a dalšími odborníky.“ (Holek, Skácelová, 88)
Manuál
končí dílčím postesknutím se: chybí specializovaná
intervenční pracoviště pro řešení problematiky extremismu,
xenofobie a intolerance! Naštěstí zde alespoň máme učitelské
semináře pořádané Židovským muzeem v Praze, jak se odkazuje na
konci elaborátu v subkapitole Kde hledat pomoc (Holek, Skácelová,
89).
Tudíž
ani český Národ nemusí zoufat, nejpalčivější problém dneška
je v rukou odborníků...
Žádné komentáře:
Okomentovat