Akvárium bezvodné

Mediální tasemnice migruje ze střev za volební plenty; náčrt dávkování manipulativních informací

Častou kvízovou otázkou bývá datum počátku televizního vysílání. Rozpuk televizního fenoménu jako takového se už jedním číslem úplně zodpovědět nedá. Jeho význam byl odlišný v období, kdy přijímač vlastnila toliko elita společnosti, kdy se rozhodovalo mezi dovolenou u moře či pořízením barevné mutace obrazovky, nebo dnes kdy televizním společnostem konkuruje počítačová síť.

Počátek zásadnějšího významu televizního vysílání spadá zřejmě do dob, kdy „TV hardware“ byl bez protekce obstaratelný za snesitelně nadjedničkový násobek měsíční mzdy. Éra normalizace. I přes tehdy značně odlišné politické prostředí bych osobně start posvátnější role tohoto média kladl někam sem.

A všimněte si: cosi podmíněného nezanedbatelným osobním finančním vkladem. Vlastnictvím přijímače stvrzena příslušnost k plnohodnotnému

stavu a z toho od majitelů plynoucí úcta k mihotavší se bedýnce v rohu pokoje. Ale asi by nebylo správně téma odbýt tím, že oni prvomajitelé si sebou nesou své tehdejší furiantské pocity. Ba že dokonce tyto beze změny dokázali vtlouct do hlav svým potomků a dnes už i prapotomkům.

Společenská hodnota televizního prostoru je vyšší. I z dalších důvodů. Reklama na tržní komoditu a politická agitace má v zásadě stejná pravidla. V rádiu budou o prvotřídních koláčích vyprávět méně efektivně, než když vám do propagandistického procesu zapojí další z pěti lidských smyslů. Zrak. Koneckonců, efekt marketingového rčení „Jsem jeden z vás“ je též vyšší s výpomocí užmoulaného saka, než motto nechat rezonovat rádiem. (Babiš volebně zapojil i další smysly – především chuť a čich - ovšem koblížky musely být na náměstíčku postarodávnu i fyzicky přítomny; až sem současná technika nevyzrála.)

Při svěření pozornosti obrazovce v delším časovém období soudobá technika překryje svou omezenost „toliko“ na sluch a zrak. Vzpomeňme na Vladimíra Železného a jeho pořad, kterým si mnozí rozšiřovali svá sobotní obědová menu. Druhý jmenovaný si díky prostoru v dlouhodobém horizontu vytvořil takový prostor k sebeprosazení, až se na něj lidé obraceli s dotazy příslušícími spíše blízkým přátelům. A tak účinkujícího začali i pociťovat, byť jejich „vzat“ byl jednosměrný a druhý o nich nikdy ani neslyšel. Odborně řečeno: přijali jej do svých osobních zón.

Jedním z Železného témat byla i hodnota reklamního prostoru. Byť se otevřeně držel toliko reklamy klasicky komerční. Jeho až nepříčetné fanynky odmítaly připustit přetažení oněch schémat na politiku už v zásadě, zbytek populace podobné hypotézy byl naučen shazovat poukazem na laciné antisemitské strašení.

V devadesátých létech býval zlatým hřebem politiky nedělní polední prostor. Vycházím z následné významnosti citátů zaznivších právě v nedělních diskusních pořadech. Pozvání znamenalo jakési přijetí do „první ligy“. Těžko šlo hodnotu minut v přítomnosti Oty Černého či Jana Vávry srovnávat s přiděleným časem v blocích předvolebních předtočených spotů nebo během přenášených poslaneckých interpelací.

Možná léty zraje pisatel tohoto textu, možná se od devadesátých let změnila politická atmosféra. Avšak živých vstupů politiků je v současnu až tolik, že nedělní poledne oné aranžované politické šlupičce neobětovávám.

Snad významnost poklesla i nástupem kanálu ČT24, který až nestřídmě dodává podklady pro ty, kteří mají potřebu se stylizovat do podoby sofistikovaných znalců politického dění. Mnohonásobných zaslechnutím informace tuto vskutku spolehlivěji dostanete do dlouhodobější paměti. Ale je nutné každou informaci uchovávat?

Co vlastně ona stanice nabízí za datovou výživu? Opravdu je efektivní si paměťový potenciál zaplnit zcela nepodstatnými jevy? Téměř polovina vysílacího času je reprízovaní téhož desetiminutového zpravodajství. Pravda, s mírnými inovacemi v informacích. Hodnota mírné aktualizace zprávy, avšak přitom zprávy většinou zcela nepodstatné, těžko může racionálně obhájit promarnění určitého úseku vašeho života. Přesto stále patří k žádoucímu bontonu fráze „já televizi nesleduji, snad pouze čtyřiadvacítku“.

Pravda, pokud přejdete v argumentační rovině na skutečnost, že většina v tzv. analytické části vysílání ČT 24 (tj. mimo periodické zpravodajství) by byla shrnutelná do několika vět tištěného textu přečtitelných během ani ne jedné minuty, a to ještě by na papíře mělo být výrazné upozornění „POZOR, POZOR, POUZE SUBJEKTIVNÍ MÍNĚNÍ REDAKCÍ POZVANÉHO“, fanoušek svůj svůj frenetický zápal zmírní. A převede jej třebas na osobní potřebu nějaké zvukovo-obrazové kulisy.

Jenže přičtením televiznímu vysílání statusu životní kulisy onu specifickou zbraň nepřítele toliko naládujete. Pokud v souvislosti s Železného exhibicemi zde byl použit termín „osobní zóna“ pro stav, kdy si jen po čas pořadu vpustíte do svého okolí vnějšího nenápadného řidiče vašeho mínění, ona kulisa svou vždypřítomností už směle dobyla vaši zónu intimní. Aneb: bez nehmatatelného návodného scénáře z Kavčích Hor už ani ránu.

V tomto stádiu si už jen můžete nalhávat, že toliko přijímáte informace z politicky nezkreslených médií, abyste si je následně mohl vyhodnotit sám. Jenže ona skutečně svobodná rozhodnutí bývají asi tak četná, jako vypnutá obrazovka na vašem přijímači.

Jasně, technologický vývoj jde kupředu a těžko jej urputně bojkotovat. Pro nezbytné získání aktuálních relevantních informací by se snad mohla pozdávat nejracionálnější sebeobrana: kombinace teletextu a následná možnost dohledání podrobností prostřednictvím webových zdrojů. Pokud tedy onu teletextovou informaci prve vyhodnotíte co nezbytnou pro znalost detailů. Jinak nám tu rozkvétá taková celospolečenská závislost, že blouznění typu „Demokracie, Demokracie, oroduj za nás“ je - adiktologicky vzato - neodmyslitelným příznakem.....