neděle 6. září 2015

Svoboda mysli nad anarchii projevu

V nápovědnicích pro učitele občanské naukyje několik východisek. Stačí se jich držet a hodina je předem zvládnuta. Do třídy nakráčet s rovnostářským úsměvem (cukr), předznaménkovaným raubířům preventivně pohrozit rozesazením (bič) a pokud chybí po prohýřeném předchozím večeru téma hodiny, sáhnout do spolehlivé zásobárny námětů k pseudofilosofiím.
Opravdu máme okruhy vyznačující se tím, že je postačuje hlasitou otázečkou naťuknout. V kolektivu se zaručeně najde mnoho těch, jejichž podvědomě rozpletoucí se jazyky se zajisté postarají o zaplácnutí pětačtyřicetiminutovky. Kor když opozičník v tématu se vyklube ihned, co první do diskuse vtažený žáček své proklamace dokončí. A úplně toho prvního rozmluvíte zase jiným ámosáckým fíglem.
Následné pokřikování svěřenců povětšinou potvrdí, že podskupinky v místnosti
začnou tuze aktivně žonglovat slovíčky s maximálním uspokojením nad skutečností, pokud druhá skupinka o ždibíček ustoupila. Ale o to „zbortosvětověji“ nesouc, pokud druhými byl prokázán jejich logický poklesek. Což jsou ale běžné úkazy popisované sociální psychologií, k těm jindy.
Tentokrát nám půjde spíše o seznam tématických šidítek. Přesněji o jeho začátek. Na odbyt zajisté půjde trest smrti. Ten má totiž největší výhody – afektivnost námětu a znenadání se k němu začne chtít vyjadřovat i ten, jehož zásobárna abstraktnějších témat obvykle zhynula na úbytě. K radosti pedagogů je téma v ČR bráno coby téma nezávadné a nijak zásadněji nenarušující zeď politické korektnosti. Alespoň pro rok 2015.
Pokud tedy někdo nezačne horovat pro samotný výkon zmíněného trestu plynovou komorou. Okamžitě se vynoří někdo hledající asociace metody s II. sv.v. i přes několikanásobné ujištění, že onen způsob je americká současnost. Jedná se ale o jiskru na střeše, proto uvědomělý pedagog by měl alespoň výstražně zdvihat obočí.
Jindy může vyučující za katedrou zaklimbat a do éteru nezbedný svěřenec vnese, jinak než naordinovaně, téma menšin. Menšiny vůbec, tedy i s jejich negativně vnímanými aktivitami. Je zaručené, že třeba u méně řízeně pojatého tématu jistých spoluobčanů by se rozmluvil i poslední mlčoch. To už jste naopak v začátku pásma nevhodnosti šíření. Zde už by bez usměrňovacího zakročení pedagog riskoval své pracovní místo.
Mnohostranně problematičtějších témat na pomyslném seznamu rozpovídávaček je hodně. Jedno z nich dokonce exemplárně vyčnívá. Avšak o tom dnes ne.
Čtenáři snad je zde zřejmé, že najít podobenství učitele s přímými mechanismy státu ( + sekundárními, např. médii) není až tak náročné. Byť u celospolečenských rozměrů a dospělých se tomu neříká „zatažení žáčka do aktivní výuky“, ale „aktivní loajalita občana k Režimu“. Podobně:
Na startu zakřičená pravidla fungování (svoboda projevu apod.) se musí číst i s tím, co je spodněji napsáno drobným písmem. Stejně jako efektivní vyučujcí jde posloupností cukr a až následně bič (nikoliv obráceně), stěžejní právní normy státu taktéž nezačnou prve jmenovat, co všechno říci nesmíte s dodatkem „zbytek Režim už nezajímá, to si klidně povídejte“. Napsáno to tam je, jen to umět dekódovat.
Zmatených oním fíglem v pořadí můžeme vídat mnoho. Zmatenců pobouřeně vykřikujících o nedodržování svobod, které stát sám proklamoval. Vynechejme teď procento takových, kteří základní právní normu státu nikdy ani neviděli, natož aby si ji zvládli vyložit. O nich dnešní příspěvek není, to by bylo vskutku jen mrhání času u klávesnice a u monitoru.
Přeskočme i takové, kteří jsou sami (či jejich blízké okolí) aktuálně ohroženi vymáháním pravidel státu. Povětšinou půjde o takové, kteří nejsou schopni pochopit polohu oné mírně proměnlivé (!) hranice. Nota bene splývají s těmi přiblíženými v předchozím odstavci.
Případně manifestační hazardéři. Ti s výší rizika byli obeznámeni, proto jim může snad i náležet určitý obdiv. O ten však přichází, pokud vzápětí začnou ublíženecky vzlykat. Jako to dítko školou povinné.
Úvaha je o těch zmatených už v jádru. Tedy o těch, kteří z nějakého důvodu volají po neomezené svobodě projevu a la JúEsEj. K čemu by bylo vůbec něco podobného žádoucí?!?!?!?! Buď se zde urychleně vrátíme do některého z odstavců předchozích, jinak vynesme nelichotivé hodnocení o infantilnosti nárokáře.
Efektivnost řízení libovolného systému musí mít možnosti své obrané reakce, taková jest realita. Však si představte situaci po případně změně Systému jako takového. Vážně byste bažili po možnosti, aby dnešní kazatelé civilizační dekadence volně povzbuzovali jimi kočírované ideologické metastáze?
O svých bytostných vizích říkejme pravdu. Sice se za ni trestá, ale zase se nemusí soustavně dle kontextu přeličovat jako nejlacinější demokratická poběhlice.
P.S.: Motivací zde nebylo operovat s termínem „spravedlnost“, slůvko „logika“ postačuje.