V nápovědnicích
pro učitele občanské naukyje několik východisek.
Stačí se jich držet a hodina je předem zvládnuta. Do třídy
nakráčet s rovnostářským úsměvem (cukr),
předznaménkovaným raubířům preventivně pohrozit rozesazením
(bič) a pokud chybí po prohýřeném předchozím večeru téma
hodiny, sáhnout do spolehlivé zásobárny námětů k
pseudofilosofiím.
Opravdu máme okruhy
vyznačující se tím, že je postačuje hlasitou otázečkou
naťuknout. V kolektivu se zaručeně najde mnoho těch, jejichž
podvědomě rozpletoucí se jazyky se zajisté postarají o
zaplácnutí pětačtyřicetiminutovky. Kor když opozičník v
tématu se vyklube ihned, co první do diskuse vtažený žáček své
proklamace dokončí. A úplně toho prvního rozmluvíte zase jiným
ámosáckým fíglem.
Následné pokřikování
svěřenců povětšinou potvrdí, že podskupinky v místnosti
začnou tuze aktivně žonglovat slovíčky s maximálním
uspokojením nad skutečností, pokud druhá skupinka o ždibíček
ustoupila. Ale o to „zbortosvětověji“ nesouc, pokud druhými
byl prokázán jejich logický poklesek. Což jsou ale běžné úkazy
popisované sociální psychologií, k těm jindy.
Tentokrát nám půjde
spíše o seznam tématických šidítek. Přesněji o jeho začátek.
Na odbyt zajisté půjde trest smrti. Ten má totiž největší
výhody – afektivnost námětu a znenadání se k němu začne
chtít vyjadřovat i ten, jehož zásobárna abstraktnějších témat
obvykle zhynula na úbytě. K radosti pedagogů je téma v ČR bráno
coby téma nezávadné a nijak zásadněji nenarušující zeď
politické korektnosti. Alespoň pro rok 2015.
Pokud tedy někdo nezačne
horovat pro samotný výkon zmíněného trestu plynovou komorou.
Okamžitě se vynoří někdo hledající asociace metody s II. sv.v.
i přes několikanásobné ujištění, že onen způsob je americká
současnost. Jedná se ale o jiskru na střeše, proto uvědomělý
pedagog by měl alespoň výstražně zdvihat obočí.
Jindy může vyučující
za katedrou zaklimbat a do éteru nezbedný svěřenec vnese, jinak
než naordinovaně, téma menšin. Menšiny vůbec, tedy i s jejich
negativně vnímanými aktivitami. Je zaručené, že třeba u méně
řízeně pojatého tématu jistých spoluobčanů by se rozmluvil i
poslední mlčoch. To už jste naopak v začátku pásma nevhodnosti
šíření. Zde už by bez usměrňovacího zakročení pedagog
riskoval své pracovní místo.
Mnohostranně
problematičtějších témat na pomyslném seznamu rozpovídávaček
je hodně. Jedno z nich dokonce exemplárně vyčnívá. Avšak o tom
dnes ne.
Čtenáři snad je zde
zřejmé, že najít podobenství učitele s přímými mechanismy
státu ( + sekundárními, např. médii) není až tak náročné.
Byť u celospolečenských rozměrů a dospělých se tomu neříká
„zatažení žáčka do aktivní výuky“, ale „aktivní
loajalita občana k Režimu“. Podobně:
Na startu zakřičená
pravidla fungování (svoboda projevu apod.) se musí číst i s
tím, co je spodněji napsáno drobným písmem. Stejně jako
efektivní vyučujcí jde posloupností cukr a až následně bič
(nikoliv obráceně), stěžejní právní normy státu taktéž
nezačnou prve jmenovat, co všechno říci nesmíte s dodatkem
„zbytek Režim už nezajímá, to si klidně povídejte“. Napsáno
to tam je, jen to umět dekódovat.
Zmatených oním fíglem
v pořadí můžeme vídat mnoho. Zmatenců pobouřeně vykřikujících
o nedodržování svobod, které stát sám proklamoval. Vynechejme
teď procento takových, kteří základní právní normu státu
nikdy ani neviděli, natož aby si ji zvládli vyložit. O nich
dnešní příspěvek není, to by bylo vskutku jen mrhání času u
klávesnice a u monitoru.
Přeskočme i takové,
kteří jsou sami (či jejich blízké okolí) aktuálně ohroženi
vymáháním pravidel státu. Povětšinou půjde o takové, kteří
nejsou schopni pochopit polohu oné mírně proměnlivé (!)
hranice. Nota bene splývají s těmi přiblíženými v předchozím
odstavci.
Případně manifestační
hazardéři. Ti s výší rizika byli obeznámeni, proto jim může
snad i náležet určitý obdiv. O ten však přichází, pokud
vzápětí začnou ublíženecky vzlykat. Jako to dítko školou
povinné.
Úvaha je o těch
zmatených už v jádru. Tedy o těch, kteří z nějakého důvodu
volají po neomezené svobodě projevu a la JúEsEj. K čemu by bylo
vůbec něco podobného žádoucí?!?!?!?! Buď se zde urychleně
vrátíme do některého z odstavců předchozích, jinak vynesme
nelichotivé hodnocení o infantilnosti nárokáře.
Efektivnost řízení
libovolného systému musí mít možnosti své obrané reakce,
taková jest realita. Však si představte situaci po případně
změně Systému jako takového. Vážně byste bažili po možnosti,
aby dnešní kazatelé civilizační dekadence volně povzbuzovali
jimi kočírované ideologické metastáze?
O svých bytostných
vizích říkejme pravdu. Sice se za ni trestá, ale zase se nemusí
soustavně dle kontextu přeličovat jako nejlacinější
demokratická poběhlice.
P.S.: Motivací zde
nebylo operovat s termínem „spravedlnost“, slůvko „logika“
postačuje.