VŠICHNI MÍVALI PLNÉ HUBY KECŮ

Expresivní titulek volím snad proto, že se už dostávám do momentu poločasového životního bilancování. Ne kvůli uplynulé době od prvního zaslechnutí jisté politicky nekorektní kapely, ale kolem třiačtyřicátých narozenin a po posezením s kamarádem (už jej vídám  doslova svátečně) je to nevyhnutelné.   

Zavzpomínali jsme na někdejší přátele a jejich následné osudy. Bohužel často nic veselého. Tedy pokud nejste řádně vybavený cynik. Samozřejmě negativa se zdaleka netýkají všech, zase nedělejme oponentům  z té druhé strany zákopu přílišnou radost. Ale muselo se uznat, jak tehdejší deklasující komentáře o bandě primitivů s majetkovými kriminálními sklony se tu a tam splnily. Vždyť analyticky je jasné, jak radikalismus prostě principiálně přitahuje nevybouřené vrstvy společnosti. A vůbec nemusí jít o  vlastnost „chronické vykřičení se“ jako takové. Protože vždycky se něco k hartusení najde. V minulosti, současnosti i v budoucnu. Takový je princip. 

Jenže vedle oné pofidérní části množiny bývají i idealistické kruhy, kterým o vznosná témata i v devatesátkách šlo. V případě ještě lepším pak o témata komplexněji. Pak tomu lze říkat IDEOLOGIE. Tedy kdy jedno kolečko zapadá do druhého. Opak je ukazatelem především myšlenkové mělkosti, která je plytkým blábolem, jakousi obdobou catch-all-party. A tam pak nemůže překvapit nic, viz níže.

Jelikož jsme tušili, kterak aktuální tzv. celospolečenské běsnění by nás mohlo rozdělovat, dali jsme si na něj předem storno. Pochopitelně storno na 100% nemohlo být dodrženo, ale protože my jsme skuteční přátelé, posezení jako takové mohlo proběhnout na úrovni. 

Některá naše vypjatá stanoviska byla po měsících od minulého klábosení předpokládatelně zmírněna. Z mé strany beze studu šlo uznat, že chyby exekutiva dělala a bylo by divné, pokud ne. Vždyť s tímto Režimem skoro nic společného nemám. Tedy kromě uznání jak je v éře s několik desítkami tisíc mrtvých něco pandemicky nedobře. Co odeznělo u druhé strany stolu, diskrétně vynechám.

V rokování se postoupilo k momentálním subkulturním postavičkám. Tedy k příběhům s  odlehčeným stolním koloritem. 

1) Nejdříve jména vynořivší se mezi námi až ve své střední dospělosti. Bajvočko: třicátníci – náhlí to aktivisté. Nezaslouží si ani paranoidní podezření z agentství, kor když tací jen zjevně touží po svém místečku na slunci. Po takovém, kde se blaženě nalepí ku svému chorobnému sektářství.

2) 

Co nás už zase jen a jen rozveselilo, bylo  úsměvné zavzpomínání o jménu s jakousi vnitřní dlouhodobě nevybitou sexuální náloží a kuriózních projevech. Jistě odlehčenější minuta, než 

3) pak celý trestní zákoník vyplněný těmi jedinci, které jsem znávali v průběhu  střední školy.

...

A právě tehdy, v devadesátkách,  byla móda od několikerého piva výše zakřičet nějaký ten zakázaný slogan. Paradoxně do  příslušného promile pravidelně zněly debaty, jak by tehdejší extremisté byli bývali při mobilizace 1938 nadšeně šupali k odvodních komisím. A zda se ČSR měla po  Mnichovské konferenci i tak bránit a doufat, jak se mínění tehdejší Francie a Británie vbrzku otočí.

Jak už jsem napsal, většinu z tehdejších adolescentů dávno nevídám. Vysvětluji si to zjevnou myšlenkovou mělkostí tehdejších přátel. Blouznivou protichůdností o nadšeneckém rukování a po pár hodinách zazní Sieg Heil. Mělkostí v jejich krátkodobých pseudoideologiích + osobnostní deviací s potřebou rebelovat. A právě: i bez důležitosti obsahu vzpoury samotné. Vězte, po desítkách let z tolika křiklounů zůstane jen zlomek jakékoliv víře věrných. Křik pro křik.

Když se teď přenesu zpět do posledních měsíců, nemůže mě nenapadnout srovnání podobné (to už jsem kamarádovi dle naší předběžné smlouvy o večeru nenadnášel). Kterak kruhy rebelantů –  to platí politickými směry všeobecně - vždy oplývají neuvěřitelným patosem při svých proklamacích. „Co by kdyby“. 

A TEĎ OBLEČENÁ UNIFORMA OPROTI NASAZENÁ ROUŠKA? ZE SVOBODY A INJEKCE NÁHLE UDĚLAT HLAVNÍ TÉMA SVÉ SVÉRÁZNÉ IDEOLOGIE? 

Snad by se dal onen nešvar prázdného patetismu řešit. Vůbec nevěřit slovům, vidět až skutky v krizi hodnot. Krizí hodnot ale není zavírací hodina hospody ve 22:00. To je maximálně tak motivace ku křičení antiočkovačů....

Další rozsudek ve jménu Holocaustu a lidských práv

Odsuzující rozsudek padl 30.září 2021 u Obvodního soudu pro Prahu 1 nad mou maličkostí, neboť jsem procházel o rok dříve s hořící svící potemnělou ulicí, v níž sídlí i radnice Federace židovských obcí v ČR, a nechal jsem se v oné lokalitě vyfotografovat. Kromě několika náhodných turistů, kteří si v oněch okamžicích ničeho abnormálního pro obvyklou promenádu těsně u Staroměstského náměstí ani nevšimli, natož aby vůbec panicky třeba otáčeli hlavu, nikdo nereagoval. Pardon, kromě předsedy Židovské obce Praha Františka Bányaie. Jenže ten až o pár dní později. Proč s prodlevou?https://l.facebook.com/l.php?u=http%3A%2F%2Fleteckaposta.cz%2F239727089%3Ffbclid%3DIwAR3fxjPp1NgAo8EnPmkXp9_iaJJgMiBXWnhM95F_3hFdMRo0FMBOL3z7ry0&h=AT1tZPtMjHCaQAu_WQlXyfdcnetyqO77WpHBcjknqwP7eohVLGl-pd4h3mjypm8738hcG_JHHqVvaOqpZOYKkKfcZym9X44WdX86PM_-c879qUajIoM5m8QTGbhqECdmVrnMPMo

OZNAČENÍ ZA POLICEJNÍHO AGENTA

Byl jsem před stovkou lidí nazván policejním agentem. Pánem z fotografie. Proč?

První důvod. Nezatleskal jsem ani jednou za tři čtvrtě hodiny besedy s názvem ´Svoboda slova´!

Druhý důvod. Že jsem v následném (dosti oprávněném) afektu „nervózní“!

Třetí – a doslovný - důvod? JAK MNE MEZI RADIKÁLY VŮBEC NIKDO NEZNÁ!

Technicky přesně to proběhlo takto: jeden z panelistů debaty konstatoval pravděpodobnost přítomnosti policistů a „fízlů“ v sále. Načež pán v zadních řadách začal výskat. Ukazoval: „Jeden sedí vedle mě“. Až z publika se všichni reflexem podívali právě na mne.

Já na defamaci reagoval nejdřív jen dost zkoprněle. Vulgarismy pánovi mi nikdo nesmí vyčítat. Beztak svou hlasitostí ani nedosahovaly výše jeho obviňujícího výkřiku. Stejně tak vytýkat mi mou vizi s násilím. Pán mi pak rozvášněn z předchozí reakce publika do očí dál spílal. Za prvé, za druhé. A za třetí. Tedy třetí argument o mém údajném poměru k bezpečnostním složkám. Že ani v sále mě přeci nikdo nezná! Ale ve výsledku je přesný technický průběh nedůležitý.

Uznejte, že podobné zdůvodnění agentství zase mě opravňuje označit dotyčného za neuvěřitelného hlupáka. A to i kdyby šlo jen o argument číslo jedna. Tedy ten vycházející z NETLESKÁNÍ.

Průběh incidentu píši až o desítky hodin později, ale během inkriminovaných sekund jsem vulgarismů použil kupu. Ve svých dvaačtyřiceti letech bývám jaksi klidnější, snad jen proto k násilí nedošlo. Asi jsem až příliš umírněný, než když jsem před skoro třiceti lety zapínal svůj první extremistický bomber a vyrážel na bouřlivácké strkanice nebo na skinheadské koncerty.

Říká se, kdo nevěří ať sem běží, hned mu mohu ukázat svůj úřední kádrový posudek. Předvést přípisek o mé minulosti od devadesátých let, v němž zůstávám „jako jeden z mála činných aktivistů“. Okopírované CV pochází z trestního spisu k momentálnímu trestnímu stíhání za incident (dezinterpretaci činu !!!) s Židovskou obcí Praha. V aktuálním trestním stíhání za svůj občanský aktivismus jsem tzv. odsouzen dopředu, podobně jako kdysi za ryze sebeobrannou (!) střelbu do levicových ANTIFA poblíž průvodu Federace židovských obcí ČR. U soudu jen neúprosně zazní cosi jako „Kalinovský = vyhlášený nácek“, „vyhlášený kraválista“ apod, a jakési politizující "spravedlnosti" bude učiněno zadost. Ale zpět do čtvrtečního sálu s besedou o svobodě slova.

Takže dál k nařknutí o mém agenství či konfidentství. Freneticky už netleskávám ani tezím, se kterými souhlasím. Natož větám, ze kterých hned po začátku besedy ´Svoboda slova´bylo cítit podhoubí tématu Covid-19. Mohlo by se namítnout: Kalinovský tam neměl lézt, když tušil obsahové směřování. A především: když nechtěl tleskat. Proto na rovinu přiznávám, že jsem přišel na besedu jako na společenskou událost s předpokládatelnými prvky šarády, po které se obvykle po 2-3 hodinách přesouvá do restaurace už jen s několika málo přáteli. Tak to obvykle bývává i u besed s jiným - ne úplně všemi posluchači stejně odpoklonkovávaným - obsahem. Přesto už na startovní seanci může zaznít procento kvalitních námětů k původnímu
obecnému tématu.

K druhému argumentu upozorňuji, že k urážce mužské cti tím vyvolaná zuřivost/„nervozita“ patří. Ke zlynčování okázalého pseudointelektuála nedošlo jen mou léty nastávanou umírněností. Zde však deklaruji, že za podobné urážky o policejním donašečstvím apod. je přípustné i zkopání důchodkyně na invalidním vozíku. Něco prostě nelze. Tolik můj vklad o svobodě slova (podobně jako útok na domácí národ).

Po odmlce sloužící k mému psychickému rozdýchání jsem navrhl, jak věc vyřešit bez násilí. Tedy že si spolu uděláme fotografickou momentku, pod kterou doslova odcitujeme jeho obviňující věty. I s podpisem citátů vážící se k mému agentství/fízlovství/NETLESKÁNÍ/NERVOZITĚ atd. A celé to takto budeme publikovat, nechť i veškeré jeho okolí si udělá o dotyčném obrázek, s jakým inteligentem mělo dosud tu čest. Tedy když úsudek o agentství stanovuje dle dodržování rytmického potlesku.

Následovala všeobecná přestávka, během níž jsem pánovi znovu navrhoval ono druhé řešení (to už zase včetně vulgarismů). Já se mu představil i s předložením dokladů, totéž jsem žádal po něm. Z neznámého důvodu mi začal vyprávět jen o své noblese, protože „on jen přeci synem faráře“. Což opakoval vícekrát. Pak už jen jakési společné úkroky k pódiu, ale jméno mi nakonec prozradil (omlouvám se – pro tehdejší afekt, jsem jej ihned zapomněl). Nakonec jsem mávl rukou a odkráčel do foyer.

Po chvíli tam ke mně inkriminovaný kontrašpionážník kráčel s pokorně nataženou pravicí. A se slovy, jak by se p.t. Petru Kalinovskému chtěl omluvit za své unáhlené tvrzení. Protože tehdy nevěděl, kdo vedle něj sedí.

V minutách mezi mým odkráčením do foyer a jeho pokusem o omluvu - jejíž upřímnost mne nezajímá - si od panelistů v kostce vyslechl jakési „zaručení“ za mě. Právě na podkladu mého životopisu. Pro některé z panelistů možná jako kontroverzní osoba (zde soukromé motivace vynechejme), ale pořád nepřípustné mne osočovat z agentství.

Je nesmysl, abych ze sebe dělal cokoliv významného. Ale že jsem na nacionalistické scéně vždy vystupoval konzistentně, na to mi nikdo sahat nebude.

Povícero dehonestující tykání pokajícímu se jsem si sice už odpustil, leč ŽÁDNOU OMLUVU NELZE V TAKOVÉTO SOUVISLOSTI PŘIJMOUT. Což jsem mu také sdělil. Svědomí dotyčného přesto bylo „zachráněno“. A svou předvedenou, přesto nevyslyšenou, ochotu k omluvě šel oznámit do širého světa.

Proč bych byl pro obnovení středověkých mrzačících trestů zrovna v uvedených souvislostech? V souvislosti např. s pomluvou o donášení na blízké přátele, ale třeba i na alespoň určitou politizující výsečí vzdálenější kolegy - přesto pořád ještě tak nějak kolegy? (připomínám, nějaký Covid-19 mi je vesměs šumák, stejně jako že onu dějinně bagatelní konkrétninu nalézám já obráceně než totální většina tamního sálu).

Říká se: první slina nejvíce ulpí. Pomluva. Může to být šílená lež, ale než se nějaké pomluvy zbavíte... Když vás někdo označí za tajného agenta, fízla, donašeče apod.?

V rozebírané věci se naštěstí pán předvedl jako naprostý vůl. Jenže právě podobní hajzlíčkové jindy bývají těmi, kteří dokáží znechutit spoustu jiných, kteří rozdílem od nich by mohli být užiteční. Bohužel podobné pomluvy budou mít sílu vždy. CELOU PŘÍHODU PROTO VĚNUJI VŠEM OBĚTEM POMLUV.

TAKÉ TOUŽÍM BÝT KONFIDENTEM

 Nedávno běžela na ČT informace o odložení sjezdu KSČM, kde po dosavadním stranickém předsedovi Vojtěchu Filipovi měl být ustanoven nový. A kratičká životopisná vsuvka o tom dosluhujícím. Tam nechybělo uvedení roku vstupu do normalizační KSČ a o spolupráci s StB.

PROČ TA INFORMACE O TAJNÉ SPOLUPRÁCI????? O komunistické ideologii si můžeme myslet co chceme, můžeme vidět taková a taková negativa na té či oné historické fázi, je možné vulgárně nadávat na stranické postavy, můžeme mít na paměti odsudky vůči různým formám angažovanosti. Ale proč to plýtvání vysílacím časem větou o Filipově spolupráci s StB?

Je jasné, že Filip nebyl ani tak kariérní člen, nýbrž komunisticky přesvědčený straník. Já jsem přesvědčený o zcela jiné ideologii, o zcela jiném -ismu. Moment
álně sice není reálná strana, která by se nazítří měla chopit moci, ale vezměme to hypoteticky: pokud by taková situace nastala, OKAMŽITĚ bych navazoval kontakt - a to ze svého podnětu - s její bezpečnostní složkou! Střelhbitě bych předal dosud posbírané informace o rizicích potenciálně hrozících od politizujících kverulantů. Sousedech, spolužácích, spolupracovnících, pozerech. Pokaždé bych hned vytáčel číslo svého řídícího důstojníka jakmile by se šustlo cokoliv politicky nežádoucího. A to nemluva o situaci, kdybych byl určen tzv. „agentem s právem ….“.

O to nejde. Kráčí o logiku. Dehonestovat můžeme odhalené podpisy spolupráce s StB, kdy tehdejší donašeč vyměňoval možné výhody za potopení/utopení svého příbuzného, kamaráda. Ale pokud někdo niterně v něco věří a koná v zájmu kýženého Režimu (jak napsáno výše: o kterém si můžeme myslet cokoliv nepěkného), tak pochopitelně spolupracuje s jeho složkami. Proč by na tom mělo být něco šokujícího, aby to bylo divákovi obsáhle dáváno na vědomí? 

P.S.: pozitivně vzato, ČT toho dne alespoň  měla zúžený prostor na jiná politicko-výchovná témata.

(Číst dále)

TRALALÁČEK Z DÁLI SVIŠTĚNÝ

Rok se ví, že ne každý má stejně těžký průběh aktuální nemoci. I dříve se v obecnině učilo, že při pandemiích spočívá možná ještě větší nebezpečí v přehlcení zdravotního systému. Tedy že budou zbytečně umírat lidé na problémy, které by za jiných podmínek byly napravitelné. Základní teze.
Vědělo se i o potřebě mediálně známé osoby se na sklonku života ještě jednou okázale angažovat. A dál vše přišlo jako na zavolanou. Takže pokud se Václav Klaus nakazil, a nemoc prodělal s lehkým průběhem, nyní pro okolí neuvěřitelně nebezpečný exprezident očekávatelný TRALALÁČEK předvádí.

Niterné potřeby VK, ale i mnoha a mnoha jiných názorotvůrců, se předvádět (do toho množinky submisivních jelit), mají znepokojivou sílu. Ani to není námět na debatu.

Alarmující pro mne až bylo, že moji rodiče se také dostali do vleku oné vícepatrové pavlače. Pozor: přitom nevysedávají na netu! Jenže kreténskosti tzv. o nebezpečnosti očkování proti černým neštovicím, očkování proti TBC - donedávna trumfy hippies - , nebo naopak všespásné holdování mastičkám z česneku apod., zahltily už i klasická masmédia. (Rodiče nyní propadli verzi „strach z covid očkování“.)

Naštěstí, při použití možná až nekalých přesvědčovacích prostředků, jsem je k registraci „dokopal“. Ale kolik lidí z našeho národa zbytečně zemře předčasně/pořádně předčasně jen kvůli niterným potřebám pár blbečků po vůdcovství v kterékoliv době a množince?

Na FB mám cca 20% přátel, kteří se naštěstí vyhraňují vůči tomuto módnímu trendu svých všeopozičních známých. Předpokládám, že procento bude spíše větší. Třeba i tato esej bude varováním neopakovat každou blbost v té či oné kádrové sestavě.

(Číst dále)

 

Recenze knihy od Mariána Magáta: ŽIDOKRACIE

Těžko mohu psát objektivní recenzi, kde se mi dostalo čestného místa hned v prologu. (Magát můj kvalifikační výzkum o agitaci Holocaustem zminil coby jeden z odrazových můstků.) Půjdu proto metodou hledání  chyb ve spisu s křiklavým názvem „Židokracie“.

Kniha jako celek představuje kompilaci stávajících pramenů. Na tom nemusí být nic špatného. Naopak při záplavě  populárně-naučných publikací na tržním trhu, notabene skrze internetové sítě, je pro laickou veřejnost užitečné jejich utříbení. I kdyby role spočívala v připomenutím zapadlých věcí! Napadá mne pozapomenutý ultraservilní projev představitele Alternative für Deutschland k 70.výroční vzniku Státu Izrael v Bundestagu. Tedy strany, která je jindy osočována co neonacistická. Množství ještě před II.sv. válkou zrušených koncentračních táborů, které proto nezapadají do šablony „vyhlazování Židů“. I mnoho dalších věcí v publikaci nalezitelných.

V textu se objevuje přehršel speciálních termínů. Přeskočím rozlišování jednotlivých židovských množin a podmnožin, okruhů a názvů té či oné ideologie. Či dle skupin a doktrín uskupení zcela mimožidovských. Musím ale zmínit zdejší použití slova „demokrat“. Zpravidla v nelichotivém významu. Nejen pro popis některý z okruhů v historii, ale i pro uskupení současná, kterým je Magátem přikládána negativní esence. Což je v soudobém politickém žargonu zapovězené, jak jistě seznáte. 

Magát pokračuje pečlivě katalogizačním souhrnem argumentům popírání Holocaustu (tzv. revizionismus). Za zajímavou informaci lze považovat kontakt autora s otcem-zakladatelem popírání Robertem Faurissonemn. S tím se chystalo osobní setkání, jehož realizaci zamezila smrt prvého. 

PROTI SYSTÉMU! (recenze knihy)

„Do povědomí veřejnosti se dostal svým nekompromisním radikalismem a fanatismem“

Knižní trh obšťastnil další spis o minulosti a současnosti české krajní a radikální pravice. Pochází z per prof. PhDr. Jana Rataje, Csc., Mgr. Miloše Dlouhého. PhD. a Ing. Antonína Háky, PhD. I na stránkách Antidemokrata jsme se s pány u tématu  setkávali, což ponouká domnění o kompilativním rázu staronové brožury.

Jan Rataj svým jménem přibral záštitu nad celým projektem. Respektive znovu a znovu (veskrze tržně) propůjčil opakované kapitoly o historickém vývoji do poloviny dvacátého století. Pasáže o Dělnické straně sociální spravedlnosti připisuji Antonínu Hákovi.

K ostatnímu. Zběhlejšímu čtenáři bude příjemné, že není nanovo zaplaven obehranou smrští řádků o rozlišení termínů „extrémní“, „radikální“ apod. Zjednodušující pojem KRAJNÍ má být souhrnným vůbec pro vše mimo konvenční část pravého okraje politického spektra. Naopak zde tentokrát chybí zvýraznění ústřední teze Miloše Dlouhého, kterou dříve použil v již obhájené disertační práci: rozlišení neonacismu ( = zálibné jukání se po druhoválečné historii zpoza německých uniforem) od neofašismu ( = český nacionalismus při despektu vůči soudobým mocenským kruhům). A právě Dlouhého seznamovité vylíčení současna je nejobsáhlejší částí. 

Pro rok 2020 má být hlavním vyzněním teze o odklonu oné krajní výseče – vč. někdejšího českého nacionalismu - k zjednodušujícímu panbělošství. Snad protože panbělošství nečiní až takové potíže při kooperaci napříč různými státy bělošské civilizace.Vždyť i podobně mělké ideologické podhoubí by se Režimu likvidovalo snáze, snad proto je autorská tužba podsouvána navzdory realitě.

Ratajova první část o dějinách české krajní pravice působí co středoškolsky zkrácená skripta, kde v jednostránkových podtémat rozsahem nelze čekat nic propracovanějšího. Alespoň že nalezneme připomenutí tendence bigotně katolických směrů k svatováclavské tradici před velkomoravským eposem, který preferuje slovanství. Z toho pak odvozené snazší katolického sbližování se s pangermanismem na podnosu dezinterpretace odkazu sv. Václava. Tolik vyznění, religionisticky se do komplexního rozporu nepouštím.

Určitě se nemám ochotu se přít o podobná východiska pro první polovinu XX. století. Jenže zda jednotlivé větve křesťanství mohou být určující pro současnou podobu ultrapravice, o tom pochybuji. Ono vůbec celou vydanou prací se line přehnaná pozornost k náboženství. Asi i proto skoro všude autoři používají malé písmeno u slova „žid“, ač ve skutečnosti pro dnešní politickou averzi nic nejede v pouhopouhém náboženském smyslu.

Proto zaráží prý jediná zvažovatelná, tj. náboženská, interpretace „odstupu k židovství“ do roku 1933. Je chybou, když práce popírá už daleko dřívější zakotvení antisemitismu coby primárně národnostně-biologického. (45) Jakoby už i druhá polovina devatenáctého století nedodávala české nacionální distanci jiné opodstatnění. Nacionální! (Okamžitě se mi vybavuje jméno nedoceněného romanopisce a nakladatele Jaromíra Huška /pozor na podobu jména/, či výrazného mladočecha Václava Březnovského, kteří rozhodně nepatřili mezi ty „uvízlé v kostelech“).

Při dalších historizujících tématech se jen setkáváme s emocionálně vypjatou mluvou, kdy metodou „po bitvě každý generál“ se Rataj rozplývá, kdo co z českých krizových politiků „zločinně“ (92) před skoro stoletím udělal, nebo neudělal.

K dnešku. Nemá smysl zapírat, že mne v seznamu dnešních "neonacistů"  nejvíce zaujal pětistránkový medailonek vážící se k mé osobě (odtud podtitulek...). Kdo chce jak koho nazývat by vůbec mělo být ve společenských vědách pohlíženo spíše nevázaně, s podtrhnutím poeticko-averzivní metody onoho vzniku. Jednou jsem mezi svými přáteli odvržen co milovník současného premiéra, jednou privilegovanými vědátory co „neonacista“, jednou při zvýšené hygieně posmíván co obdivovatel Romana Prymuly, nakonec jsem Federací židovských obcí harašen co Dr. Mengele. Takže střízlivěji...

Voluntaristickou logikou by se dalo pochopit, proč teamová publikace touží negativisticky dát medailonky dnešních aktivistů do stejného svazku s postavami odváté historie. A okořenit vše NÁHODNOU podobností citátů. Proto pokud je o pár stránek dříve citát „Proti pravdě se nebojuje, pravda se přijímá a vyznává“ (81) z počátku okupaci, a o pár stránek později motto mého medailonku „Pravda se neustanovuje hlasováním“ (165), musíme za vším vidět skutečnost, že nepříjemná antidemokratická fakta jsou fakty v každé době.

Stejně tak je zbytečné pohoršovat se nad základní faktem: O POKREVNÍM ZÁKLADU NÁRODNOSTNÍ POSPOLITOSTI.. To pak metodou šokování se podobností citátů. Rok 1939: „Národ … je především společný společný původ kmenový, společná krev, je to půda, řeč, křesťanská tradice.“ (82; Rudolf Voříšek) a „Komu náleží být Čechem? Ten, kdo je Čech. Národnost se skládá ze dvou věcí. Jedno je bezesporu fysis, to je rasová záležitost, to druhé je prostě uvědomění. Do tohoto národa nebo z tohoto národa se člověk může odrodit, ale nemůže do něj vstoupit. Ale naší populaci to stejně nedochází.“ (P.K.; 169) Protože pokud existují nepřekonatelné pravdy, tak je prostě nemůže žádná momentální marketingová agitka jen tak překonat.

Ale vůbec, počkejte si na otevření knihoven (těch „povinných“), kde si budete moci publikaci bezplatně zapůjčit. Za snůšku věcných chyb (např. web Antidemokrat připraven o rok života!) nemá až takový smysl utrácet. Například když jste byl pravomocně odsouzen za střelbu plynovou pistolí (zde přeskakuji justiční omyl neuznání faktoru sebeobrany), a pak se zde o sobě dočtete, že jste se pouze „POKUSIL o střelbu do antifašistické demonstrace“ (167; zvýraznil P.K.)? Nebo naopak když je několik velmi otřepaných replik klamně vloženo do úst vám, tudíž působíte co myšlenkově impotentní kafemlejnek? Potom máte i nelichotivé mínění k pravdivosti knižních údajů o kolegů...

POPÍRÁNÍ A SCHVALOVÁNÍ HOLOCAUSTU, KORONAVIRUS

Jelikož za politizující ilustrace na FB pobíhám po výsleších, musím použít mírnější tón. Ale i tak věc podám v plné nahotě. Nikdy jsem Holocaust nezpochybňoval, byť detaily mohou být rozporovány.

V eseji půjde o motiv revizionistů při pokusech o zpochybnění Holocaustu. Vzhledem k svému osobnímu pohledu na  politiku entity, která vznikla na podkladu Holocaustu, by i mně bylo milé vytracení legitimity Státu Izrael. Ten by se musel poroučet do pomyslného smetiště dějin (nepochybně by si ale dnešní blízkovýchodní hegemon našel něco jiného). Ovšem ke komplexnímu vědeckému popření dojít nelze.

Potom tu je schvalování Holocaustu. Také přeskočím onu možnost s detaily spíše pro otrlé. Ale i tam lze nalézt pro někoho motivy. Pro ty životně postižené okupací současným Izraelem - sh
ora uvedený.

Nebo se coby motiv ku schvalování může dostat ke slovu derivace z patentu na mravnost u dnešního utilitaristického „holocaustování“. Přitom dění na Blízkém východě vůbec - ale vůbec - etické není! Psychologickou stránku popisuji, nehodnotím. Dál už to jede jako sněhová koule. Nejprve jak je možné vnucovat jiným mravnost, pokud ji někdo vnucuje na základě něčeho, co je z úplně jiné tisíciletí? Proto chronologicky, ale i lokálně, zcela cizorodé? Tudíž se tímto aktuálním zneužíváním Holocaustu podněcují osobnostně extrémní lidé v podobně cynickém náhledu. Pomyslná sněhová koule nabývá na rozměrech. Asi takhle: permanentní mravnost z nemravnosti. Nemravnost z mravnosti. Nemravnost z nemravnosti. Mravnost z mravnosti. Tak jako tak to nakonec (na dílčí skupiny) působí. Ejhle, motiv! A pak už jen u Palestinců následuje znavené sekundární schvalování.

Vraťme se k zpochybňování. Příčina je tedy politická. Proto úsilí chápu. Činovníci pro jeho zpochybňování jsou mnohdy akademickými odborníky, kteří zahodili du košů své kariéry jen proto, aby se stali aktivisty proti dnešním nespravedlnostem. Těm z Holocaustu těžících. Z izraelské okupační politiky. Revizionisté jednou budou mít nárok na pomyslné Nobelovy ceny. Byť za specifickou blízkovýchodní humanitární činnost, kterou podprahově poskytují. A nikoliv pro „vědecká tvrzení“ ve svých knihách.

Kde je smysl mé eseje? Noblesní revizionističtí autoři vnitřně asi ani nevěří svým tvrzením. Jenže jejich čtenáři se dělí do několika kategorií. Pevně doufám, že nejvíce robustní výseč tvoří ti, co správně chápou podprahové poselství daných knih. Možná provokativní k té již léty zaprášené minulosti, leč vzhledem k dnešku oprávněné.

Pak tu máme další část milovníků revizionistické literatury. Ta tak nějak splývá s hltali brakových komparativních populárně-historických titulů. Uchvácení z každého titulu vážícího se k oné době. Kolikrát vše pojímají zmatečností i protichůdně (vč. zpochybňování vedle schvalování), ale co naplat.

(ČÍST DÁLE)

O TELEMARKETINGU A KORONAVIRU

Před nějakými dvaceti lety jsem dostal svůj první podnikatelský nápad. Za provizi přenechávat zakázky všeho, co se týká nemovitostí. Mezi stavaři to tak chodí, jak jsem už věděl od otce. Obligátní provize 10%. Čtěte i vy, co teď fňukáte na pracáku, že se nemáte čím živit. Protože to je stále realizovatelné, kvůli internetu jen s mírňounkou úpravou!

Nápad byl v této šlépěji: předstírat středně velkou firmu jménem ABC Dům, která se věnuje níže uvedené paletě činností. Od zednických prací, sklenářských, elektrikářských...

Poté sehnat klienty a jejich zakázky za deset procent přeprodat. Proto jsem si nehal natisknout letáčky velikosti A6, kde hned záhlaví tvořil název firmy. Málokdo si všímá absence „s.r.o.“ nebo „a.s.“ v názvu, takže s podvodem si hlavu nelámejte. Hlavně v té době bylo důležité telefonní číslo, kam se klient má obrátit.

Stovečku letáků rozhodíte mezi vilkami za nějaké dvě hodinky. Dnes jsem na své sebevědomí až pyšný, jak mne tenkrát nepřekvapilo relativně slušné množství zpětných vazeb = postupem dalších dnů zvonících telefonátů. Pak drze do sluchátka odpovědět cosi ve smyslu: počkejte, já rovna pobíhám po stavbě, já si jen napíšu jméno a adresu, co přibližně zrovna potřebujete a předám vše kolegovi, ten se do hodinky ozve zpět. Pokud alespoň něco dovolovaly mé minimální technické vědomosti (např. rozdíl mezi betonem a maltou), tak trochu rétoricky zamudrovat. Zavěsit, a ihned vše telefonovat smluvenému obchodnímu partnerovi = skutečnému stavaři.

Jiný krok do neznáma byl, jak sehnat obchodního partnera. Tedy firmy či drobné živnostníky, kdo od vás budou brát zakázky. Ale také jsem se nemýlil a stejné to určitě bude i dneska. Zkuste zavolat náhodné/náhodnému z nich, zda přistoupí na desetiprocentní pravidla! A pokud u jednoho konkrétního řemesla se netrefíte hned napoprvé, u druhého zkusmo vybraného telefonního čísla vám už ručím za vzbuzený zájem...

Pro můj příběh přeskočím zádrhele tak nějak očekávané, tedy že některý z obchodních vás bude okrádat. Tj. zapře realizaci vámi přenechané zakázky, aby nemusel platil provizi. I zádrhele neočekávané. Tedy kolik je mezi řemeslníky idiotů, kteří nechápou, že hlavním vtipem je to, že manažer firmy/řemeslník, musí volat co nejdříve. Ale fungování svého businessu si hodně brzy pročistíte. (ČÍST DÁLE)

VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ KRAJSKÝCH VOLEB

S potěchou si všímám mizivého množství výkřiků přímo o „zfalšování výsledků“. Tento žánr býval dříve daleko četnější. Podobné zoufání nahradilo méně fantasmagorické konstatování o podmínkách nastavených tak, že radikální strany jsou zatlačené k neúspěchu. Ovšem hned se zase vynořují matematičtí odborníci, kteří pomocí součtů pomyslných jablek a hrušek - „musíme se sloučit“ - předpovídají volební potenciál.

Proto kdo v následujícím textu čekáte exaktní tabulky, raději esej vypněte. To jediné důležité o proběhlých volbách bylo uvedeno a umanuté zpětné přehrabávání se ve volebních výsledcích/prognózách voleb budoucích má společné jedno. Zbrklost.

Oproti tomu Režim jako paní učitelka v mateřinkách předhodí dětičkám hračky. Pak pouze dohlíží, aby se nic nevychýlilo z dovoleného schématu. Následně s úsměvem kvituje, jak vše běží ve vytvořeném rámci. Pokud víceméně všichni žáčci zpětně a zvnitřněle přijímají pravidla hry, pak nastává až obecné blaho. Přitom zbrklost svěřenců je předem očekávána a bezpečně regulována! Případné hození gumovým medvídkem od lotřivějších kritiků nikoho nezraní, onen gumový medvídek pouze neškodně pískne.

S tím se i počítá. Podobný moment může Režim využít k až sadistickému výsměchu. Proč myslíte, že máme nacionalistickou stranu vedenou rasovou menšinou, jiná zase skrz naskrz prorostlá architektem devadesátých let?

Je mi známo, že tímto připomenutím reálných jevů u volebních procedur příliš sympatií a oblíbenosti nezískám. Vím o absenci diplomatična při vyslovení svých námitek, které se chtě nechtě rovnají urážkám v naivní výseči naší subkultury. Primárně ale nechci sbírat oblibu, být všeobecným miláčkem a královnou demokratického plesu. To raději toužím po titulatuře neznámého vojína ryzosti.

Čistotu ideologického uvažování nestanovují kvantifikovatelné volební hlasy. Opodstatněná budiž diktatura kohokoliv, kdo vyjde z dobrých úmyslů (a nevychýlí se zásadně). Chránit nejvyšší hodnotu. Tohle je nacionalismus!

Mohlo by se zdát, že poslední napsané může odkývat mnohý. Jenže šok následuje, kdy hned po odkývání zazní polohluchá otázka: „jak se ale chceš dobrat k převzetí moci, když ne volební výhrou?“ 

Předně: šok pojmout coby nepochopení, které zvýrazňuje potřeba tazatele po střednědobém úspěchu. Prostě dohmatatelném. Ona zbrklost je pak startovním elánem při zakládání dalších a dalších volebních entit. Na jejich soupisku vstupuje obstojná paleta karikatur, které se „do hry podle pravidel“ uchystaly. Následně jsou pak nejnechutnější ty momenty, když coby ukřivdění rozmazlenci odmítnou přijmout vítěze hry, do které se dobrovolně přihlásily. (ČÍST DÁLE)

V JEDNOM PYTLI

V JEDNOM PYTLI aneb babička dýchá, velryba dýchá, babička je kytovec

Do pomyslného "jednoho pytle" se člověk dostane v podivných případech. Já se ocitl i mezi náboženskými fanatiky, a to ještě římsko-katolického podkreslení, nebo třeba i germanofily. A to já jakožto ateista a český nacionál. Jak se to přihodí?

Je tu třetí tisíciletí a planetu kdosi ovládá. Ale to dnes není smyslem zamyšlení. V západním světě je jen pár těch, kteří nerezignovali na jakýs takýs odpor povinné politické etiketě. Pro ilustraci si vezměme třeba cikánskou menšinu. Tam skoro všichni vykazují odstup. Ale říci svůj postoj nahlas? To už společnost moc dobře ví, že se veřejně musí naladit jen na povolené frekvence. A spousta dalšího, kde se lidé nechali zatlačit do mlčenlivna.

Pak tu je ale množinka lidí, se kterými vás spojuje nutkání hlasitých projevů právě v těch záležitostem, kde politická korektnost končí. A už jste v nějakém "jednom pytli", o kterém dnes má být řeč.

Při zrychlené analýze: já nejsem žádný kopírovatel historického nacismu, protože prostě velkogermánství bylo svou podstatou konkurenční vlnou k tehdejšímu českému vzepětí. Přesto se mi nalepila tato značka, protože se v maličkém procentu v něčem úplně jiném sejdu - například v požadavku na řád a pořádek oproti veřejnému (i hodnotovému) chaosu vycházejícímu z přebujelé svobody. Jenže, jenže jenže.... 

Jenže cestou logiky v podnadpisu jsem v jedné skupině s germanofilními odsuzovateli českého národního obrození. Těmi, kteří si stýskají, kolik by se ušetřilo námahy při při někdejším teoretickém vrůstu do německojazyčného okolí. Hnus. 

Stejně tak si tyto řádky  nekladou ambice na vyřešení nějakého českého historického vkladu pro definitivní výklad středověké státoprávně-náboženské otázky. Tam přeci má jít o historické symbolično. Nikoliv o precizní církevní právo. Přesto je zjevné, že jedním z důležitých ideových impulzů pro poetické devatenácté století bylo povědomí o české historické výjimečnosti čerpané až kdesi ze století patnáctého (asi ani nebude úplnou náhodou, že dnešní opovrhovatelé husitstvím mívají blízko k oné germanofilní výseči rozebíraného „jednoho pytle“....)

Ale katolictví-nekatolictví, husitství-nehusitství. Nacházím se jednou nohou i mezi náboženskými fanatiky. Tzv. křesťanskými. Ale když se to vezme kolem a kolem: co je mi po zdroji onoho pánbíčkářského fanatismu? Kor když mi je jasné, že veškerá náboženská blouznění, a to i napříč planetou, vycházela z chronického strachu ze smrti. Od pračlověčího tesání pazourky do skály, až po tlusté spisy působící vybroušeným jazykem. Vše pak vždy pokračovalo do vypočítavého manipulování slabých obětí náboženských nesmyslů. Mimochodem všimněte si, kterak si oni vzývači smyšleného Boha vystačí s několika málo traktáty, které předhazují pořád dokola. Možná je přibarví metodou kompilace, slepování jednoho přes druhé a třetí přes první, ale pro virtuální éru, natož období FB, pár posvátných odstavců zasytí prostor k nevyčerpání. 

Ale v rozebíraném „jednom pytli“ je vedle tmářských pánbíčkářů i procento -náctiletých rebelantů, kteří v adolescenci toužívají po tom býti za každou cenu šokujícími enfant terrible. To jim nejsnáze zaručuje druhá světová válka, nacismus, příklon na „tu zakázanou stranu“ a vyjádření se k nakládání s tehdejšími Židy (nově spíše popírání). Příliš pro takové sezónní šokovatele není důležité ono podrobné PROČ. Jen všudypřítomná masáž ukazuje, že pomyslné první místo zaručuje právě zmíněné.

Zpět. Já, náboženští tmáři, chroničtí odrodilci, i výše načrtnutí společenští rebelanti, v jednom pytli prostě jsme. Mimo potaz, kterými cestami se do něj ten či onen dostal. Zda někdejší nakládání se Židy mohlo pocházet z oprávněných šoků u momentální cikánské problematice nebo zda dnešní až sebenenávidící germanofilie u spoluobyvatel „jednoho pytle“ je idiotským důsledkem vžití se do populárně-naučné historie a záliby k německým militáriím, to přeskočme. Analytik rozhodně nemůže přeskočit marketingově účinný jev, že u posledních jmenovaných je strhnutí zájmu tuze snadné. Ať už pro knihkupce, rétory, či tatéry. A dokonce kuriózní anekdotickou cestičku si vyšlapali právě i fanatičtí milovníci všeho katolického-rakouského (tj. dílkem německého). 

Jenže jak se chovat dál, když je vhodné nebýt u politických aktivit úplně sám? Kooperaci potřebujete i s nějakými ideologickými „bratranci z pátého kolene“.

Ex-kolegové si nejčastěji nedávali pozor na ideologickou uspořádanost. Právě ti se z názorových (a odvozených pouličních) vyrválů, polehoučku, potichoučku, stáhli do stínu občanské nenápadnosti. Jde o to, aby v ideologickém chaosu nebyli ti dnešní. A jsme u toho: 

Z druhé části se ti s nepříliš vyzrálým ideologickým náhledem stali snadnou potravou pro různé šarlatánské dravce či bizarní „domácí nacionalisty vně češství“. Ti se nechali zavléct do bažinišť od věroučných influencerů, kteří využili jejich náchylnosti počínající u oprávněného rebelanství. Od zmatených např. primárně do náboženského blouznění dokonce hrozí škody než užitku. Tedy pokud nebudou nasměřováni zpět ku komplexnímu pohledu češství.

Jak proti vnitřnímu nepříteli – té skupince která má nastaven pilíř základních hodnot úplně jinde – jak proti němu postupovat?  Právě oni vsadili na (zatím úspěšný!) postup agitace „kolovrátek“. Vytáhnou na nevyzrálé nějaké poutavě bulvární téma, a na to nabalí své další orgie. Hned musíme hlasitě upozorňovat, jak se donekonečna opakují. Pánbíčkářská chiméra, katolická dogmatika zevnitř někdejšího Rakouska, všeněmectví a masochisticky použitá zakázaná symbolika. Jenže takto primitivně vytvoří maximálně brzkého odpadlíka. Ideologická chaotičnost nikdy neukotví hlouběji. 

Naopak naši strategii nutno nastavit s ohledem na efektivitu. Asi nikdy nebude efektivní se postavit vůči argumentu pánbíčkářů, že oni, obhajovatelé existence náboženské fikce a milovníci poletujících andělíčků kolem hlavy, vytvořili miliony učených knih, tak nám postačuje vnitřní síla připustit si infantilitu jejich představ. Efektivní může být jen vůči jejich „argumentu“ odpovídat s bezohlednou výsměšností. Neobávejme se o poškození pláště jednoho pytle. To spíš pánbíčkáři do něj zasévají mor.

POKUD JSME V SOBĚ NALEZLI ODHODLÁNÍ POZDVIHNOU HLAS VŮČI TĚM CELOPLANETÁRNĚ MOCNÝM, PROČ BÝT OHLEDUPLNÝ K ŠARLATÁNŮM UVNITŘ „PŘIDĚLENÉHO“ PYTLE?

JSEM NEONACISTA, A JSEM NA TO HRDÝ

Za následný text budu jistě odsouzen. Už ani neregistruji, jaké je číslo paragrafu, ale jistě ona skutková podstata patří k nejzavrženíhodnějším. Zločin bude rezonovat i v překladu od soudce.

Sudí už bez taláru, kdesi na chodbě u WC, natřásající se coby popová hvězda. Před objektivy a po nápovědných dotazech novinářů. Což je podoba soudnictví posledních let. Soudci nesoudí podle svého nezaujatého mínění a paragrafů, ale pro vyznění v půlminutové stopáži. A pro Kavárnu boj proti pravicovému extremismu půjde jedinou cestou. Nešť.

Vrátil bych se k nadpisu. Jsem neonacista, a jsem na to hrdý. Zločin spáchaný. Potíž je, že nikdo neví, co jsem vlastně spáchal. Neonacismus je hnus, ale nikdo neví, co to vlastně je. Podobně jako antisemitismus. Ten přeskočme. Židé si samozřejmě vynalezli všelijaké supervědecké „3D testy“. Snad ale není povinnost tyto ovládat. U neonacismu to je krapek složitější. Možná podobný test už politologie vyplodila i pro neonacismus. Ale já o něm prostě nevím. 

Neonacismus je čekání na Godota. Nebo na Yetiho. Každý o neonacismu mluví, opovrhuje jím, štítí se všech neonacismů. Ale nikdo neví, co to je, a nikdo neonacismus neviděl! Uznat, že neonacismus je jen něco podle potřeby? Studno intelektuálovým ústům...

I KONTROVERZNÍ JIŘÍ ČERNOHORSKÝ SI ZASLOUŽÍ OCHRANU PŘED POMLUVOU

Věc: trestní oznámení na identifikovatelného pachatele Jakuba Szántó pro trestný čin pomluvy dle §184 odst. 1, 2 tr.z.

K rukám: Policie České republiky

Na vědomí: Rada České televize

Federace židovských obcí v ČR

Tímto podávám trestní oznámení na identifikovatelného pachatele Jakuba Szántó (osoba židovského původu, zahraniční zpravodaj České televize pro Blízký východ) pro trestný čin pomluvy dle §184 odst. 1, 2 tr.z.. Toho se dopustil 16.5.2020 v 17:10 na sociální síti Twitter pod nickem @JakubSzanto. A to svým příspěvkem, který se pro pachatelovu známost coby profesionální žurnalista musí primárně chápat jako seriózní novinářská informace. Vše se týká citační části v uvozovkách. Takové by mělo být mezi pracovníky veřejnoprávní instituce doslovnou citací, nikoliv fabulačním humorem kdesi na zdech WC.

Z výše uvedeného profesního zařazení je patrné, že o soukromosti činu nemůže být řeč. Což společenskou nebezpečnost jedině zesiluje, o spáchání věci za vyhlášeného stavu nouze ani nemluva.

Inkriminovaný text: „Jiří Černohorský na protestu před ČT: ´Nebýt Koněva, nemůžete dnes vysílat ty svoje s*ačky! Šíříte nenávist k židům!´ Elitní skupina českých vlastenců vyzbrojena ruským praporem a velkoruskou svatojiřskou stužkou v akci“

Text je na sociální síti Twitter doplněn fotografií dokládající, že vše, včetně ÚDAJNÉ citace, se týká jakési mikrodemonstrace na Kavčích horách téhož dne.

Jiří Černohorský je osobou s patrnými sklony k exhibicionismu, který se v počátečních přívalech své duševní nestandardnosti ocitl i mezi národoveckou scénou. Snad proto se tzv. Pražská kavárna shlédla z osobnostní poruchy jmenovaného dělat obecný vzor při řízeném výsměchu domácímu národu. Nic nedbajíc na fakt, že Černohorský ve svém obdivuhodně širokém angažmá osciluje mezi prezidentskou kanceláří, religiozitami všeho druhu, pomyslnými ekoteroristy, až k ochráncům popálených cikánských Natálek.

V následných fázích přívalů svých záchvatů je Černohorský schopen dostat se zase nazpět k naivnějším subdílkům českého národovectví, které jsou stále ještě sto strpět jeho přítomnost. A PŘESNĚ S OHLEDEM K POSLEDNÍ SKUPINĚ MOHLO DOJÍT K POŠKOZENÍ CHRÁNĚNÉHO ZÁJMU. Protože Jakub Szántó o Černohorském sdělil nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost u spoluobčanů (skutková podstata prvního odstavce §184 tr.z.; spácháno pak veřejně přístupnou počítačovou sítí při použití odstavce druhého).

Kdo alespoň letmo vnímá veřejnou situaci s pomníkem maršála Koněva, jméno pana Černohorského mohl zaznamenat u tábora obdivovatelů onoho důstojníka Rudé armády. Dále je trasa Černohorského politické úvahy komplikovanější, avšak zhruba v tomto pořadí:

BŮH BY SE MUSEL STYDĚT

Podotýkám, že smyslem velikonočních řádků (tak se období jmenuje v kalendáři) nebudou ryzí termíny žádné teologie. Tím bych totiž měl nakročeno k podobné asymetrii, vůči které se hodlám bránit. Bránit? Bránit....

Jsem ATEISTA. Už to samo o sobě vykazuje cudnou situaci. První písmenko - A - má řečtina k negaci následného. Následno je v tomto případě jakési nadpřirozeno, božství. Situace by sice byla řešitelná tím, pokud by blouznivci po záhrobí sami sebe vytyčili nějakým termínem až coby opak nás, kteří nemáme potřebu vyhlašovat cosi od cesty. Třeba od vzniku jednoho/více bohů. NIKOLIV TAKTO OPAČNĚ. Ale to bych chtěl moc. Já nejsem ten, kdo tzv. popírá Boha. Já jej stejně tak ani nepotřebuji jakoukoliv procedurou rodit. Věřící, tedy věřící v Bohy coby „ručitele nesmrtelna“, jsou přeci ti, kteří si Boha vybásnili, aby negovali přirozený konec každého svou smrtí. 

Bude užitečné si povšimnout vytažení nejtěžšího kalibru hned v úvodních větách: záhrobí.  Ono je totiž hnací motor veškerého blouznění po domnělých božských machinacích se světem. Jádro všeho náboženského. Bůh, s jeho větší či menší činorodostí. Jenže očekávat takovouto upřímnost od trhovců se sortimentem „dočasnost života“? Aby vás na to sami upozornili?

Z jedné strany připomeňme existenci takových náboženských společenství, které mají dokonce nadatováno číselně cosi kolem pěti tisíc let od vzniku vesmíru. (trilobity i Věstonické Venuše na chvíli schovejme do kapsy) Ale aby pro dnešek v tomto exaktně vyjádřeném úletu některé židovské sekty nebyly samotné, zmiňuji i frakce obsahující Ježíše. Ty, které ještě před pár staletími oficiálně používaly „nadpřirozeno“ k vysvětlování dnes už zcela povrchních jevů z učebnic věd přírodních, tu a tam existují dodnes. Hromničky, zarděnky atd. (církevní středověk celkový jako takový vydává na mnoho svazků podobných náboženských „úletů“ - to používám mírné pojmenování -, ovšem bylo úplné faux pas tyto zde vytahovat)  

Záludněji pak působí ony (kolikrát i nebiblické) ekvilibristiky, kde Bůh je jen jakýmsi „přesahem“ pro současníkův stav duchovní nouze. Nedělejme si iluze, zdroj oné paniky je taktéž vygenerován od povědomí o „jednou smrti“. A hledání vysvětlivek. Tradiční evropská společnost do koktejlu přihodí obvyklého Krista, rebelantsko-nihilistické tužby po cizokrajnu mají paletu exotičtější. Nespočet pak variací. Fanatických obhájců nejrůznějších náboženských doktrín znám široké množství. (zmíním své jednoroční kontakty se Svědky Jehovovými či Hnutím Hare Kršna, kdy ze zcela marketinkových důvodů jsem vedl společenské dialogy, při kterých všechny strany chápaly podobnost obchodních zájmů s jejich agitačními záměry v témže místě). A možnosti koketování s až stoprocentně nepopsatelným transcendentnem se nezastavují u jmenovaných okruhů. Odpersonalizovaní bůžci tančí v kdejakém zběsilém argumentu. 

Když jsem na sebe „prozradil“ ony styky, základním pravidlem pro podobné jest: držte si svoje téma, braňte se sklouznout k jejich podlísavým záměrům. Lze to. I když všichni razitelé Boha mají principiální potřebu podsunout podprahové náboženské sdělení, které vás chce strhávat od vašeho autonomního JÁ. Dokonce se jejich zarytost v jejich vlastním strachu před smrtí dá využít pro váš prospěch! U jmenovaných okruhů a u mé profese to šlo pracovně. 

JAK SE POZNÁ STÁRNUTÍ

Když jedeš z koncertu bělošského rocku kdesi za Prahou, ze vsi, kterou takhle po půlnoci mají obšancovanou policisté, a staví každé auto. Červeným dopraváckým ukazovátkem jsi také obstaven za příslušnou krajnici. Jenže klasický venkovský policajt jen zběžně mrkne do kabinky, a až omluvně Tě odlifruje k dalšímu pokračování v jízdě. Zahlédl totiž obrýleného dvaačtyřicátníka s uhlazeným sestřihem a košilí upnutou ke krku. (Ve tmě je tak nějak k zaměnění její černý límeček za bílý, kor když jen vykukuje pod společenským svetrem.) Všude okolo ale probíhá buzerace Tvých kamarádů od množiny uniforem, podepřená několika dodávkami PČR - připravených těžkooděnců. A nad tím vším se ochomítá několik civilních rozkazníků s veledůležitým výrazem. Protiextremistická kriminálka, jejíž současné členy už ani jmenovitě neznáš. 

Jelikož Ti je až studno z podobné druhé koleje, kdy poblíž jsou na kapotách šacováni tací, kteří alespoň na chvíli neměli zavřené rty, zatímco Tvá vizáž naznačuje mainstreamově sklapnuté podpatky, vyhrkneš „Já patřím také k neonacistům!“ Na to tedy otráveně místní dopravák zaklepá na střechu se slovy „Tak si tedy vystupte a dejte mi doklady.“ Snad se subkulturní trapas napravuje. Jenže úplně celá lustrace spočívá jen ve znuděném posvícení si služební baterkou na úřední kartičky. Přitom o pár metrů vedle tušíš rozvířenou atmosféru, která může každou chvíli vybublat do revoluční strkanice. A Tebe si ani nižší periferní šarže nevyhledávají ve své centrální databázi. 

Znovu po pár sekundách následuje milosrdná direktiva k odjetí. Až zoufale proto prohlásíš, jak máš v nákladním prostoru české zbraně pro německé pravicové extremisty (čerstvá informace v médiích),  adresně určené k válce proti Izraeli (vylepšení ČTK)! Konečně tedy musíš - spíše můžeš - otevřít auto i vzadu, a vítězně se pousmát před metráky nepřehledného nákladu. Snad teď Tě opodál revidovaní mladší spolubojovníci nějakým gestem přijmou mezi sebe. 

Následuje jen další turbo-lítnutí policistovou baterkou, a dokonce i bez povinné procedury s dříve samozřejmou detekční alkoholovou trubičkou: nový příkaz k odjetí. Pak už jen rezignovaně sklopíš oči, aby ses doma pustil do úvah o důchodovém připojištění.... 

VĚČNÁ ANARCHISTICKÁ NEVIŇÁTKA A PACHATEL KALINOVSKÝ (TENTOKRÁT BEZE ZBRANĚ)

Věc: trestní oznámení proti identifikovatelným pachatelům pro trestné činy loupeže (§ 173 odst. 2, písm. a),  krádeže (§ 205 odst. 1 písm. d), násilí prosti skupině obyvatel a jednotlivci  (§ 352 odst. 2), výtržnictví (§358 odst. 1, 2 písm. b), schvalování trestného činu (§365) trestního zákona 

Tohoto se  dopustily snadno identifikovatelné osoby na Václavském náměstí v Praze dne 25.4.2019 v odpoledních hodinách tím, že mne fyzicky napadly, strhly na zem, a posléze kopaly do různých částí těla. Zřejmě z mamonářských pohnutek nakonec i okradly o sluneční brýle.  Celá situace je zaznamenána na tímto odkazované videodokumentaci https://www.youtube.com/watch?v=i0PvsGl7T-U , k níž se váží uvedené časy. Autora videa neznám. Nicméně na místě se po celou doby vyskytovaly i policejní kamery (mj. na výsuvných teleskopických držácích specializovaného policejního vozidla), a pokud by existovala politická vůle, jistě by nebyl problém autenticitu záběrů nejen potvrdit, ale i detailně zpřesnit. 

PRAVICE A LEVICE PO MILIONTÉ PRVÉ

Sice s pošklebkem odsuzuji soustavné motání se kolem základních věcí, ale tu a tam mi to nedá, a sám se k nim musím vyslovit. Už jenom protože pokud se dostanu někam do diskusních sešlostí, tam se často kromě oněch východisek nerozebírá skoro nic dalšího. Jmenujme pár z nich: vztah vlastenectví a národovectví, svoboda slova, dělení pravice a levice.

K poslednímu několik spíše frází než objevných myšlenek. Potřeba srozumitelnosti paradoxně dělá věc složitější. Logicky vzato, vždy a všichni by každou osu vystihli jedním tahem křídy. Odpovídala by tomu i podstata dvou částí. Tu pravá. Tam levá. Prvotní průšvih. Jak tedy zadefinovat levou nebo pravou? Snad se coby první nabízí to nejčastější z masmédií. Ekonomická tématika a míra přerozdělování. Na jedné části ti, kteří by ponechávali co nejvíce na individuálním rozhodování lidí, na straně druhé ti, kteří adorují stát coby hospodáře a přerozdělovatele.

NEONACISMUS A NEOFAŠISMUS V ČESKÉ REPUBLICE NA POČÁTKU 21. STOLETÍ (2010-2017)

K doktorské disertační práci Miloše Dlouhého si dovolím přidat několik poznámek. Z několika pozic. Nejenom coby oslovený a zkoumaný, ale i jako původním akademickým zaměřením oborový kolega.

Jmenovaného jste mohli několik let vídat při našich veřejných aktivitách. Dlužno zmínit, že si nijak nepohrával s metodami agentství, svůj badatelský účel nezatajoval. Zároveň upozorňuji, že při mém posledním náhodném setkání s dotyčným, kdy již jeho práce (místy připomínající rešerše BIS) byla obhájena, uváděl, „že nyní se živí školením státních zaměstnanců“.

ŽIDOVSKÉ ANEKDOTY POVOLENO ČÍST POUZE S POLITICKOU BUZOLOU

„Řekni mi, Moritz, jak spočítáš od sto volů nejlehčeji rohy?“

„Co pak já vím?“

„Blbe, spočítáš nohy a dělíš to dvěma.“

Jazyk se vyvíjí. I ze zápisu předchozího je patrné, že citovaná anekdota není zrovna letošního data. Podstatně složitější to je s obsahem zaznamenaného. Kor když u politizujících vtípků může svištět gilotina. K lingvistice proto dejme i paragrafy.

Vývoj cenzury, případně sankce za překročení povoleného, to je téma samo o sobě.  Dnes bych chtěl aplikovat spornost vtipu, vtipu a vtipu.

Židé mají monopol na ledacos. Často se při monopolizování zmiňuje právě humor. S adjektivy laskavý, ušlechtilý, moudrý.... Prostě celý Voskovec (v doprovodu sekundanta Wericha). Když se na cokoliv přidá vizitka „židovské moudro“, okamžitě je recenzent bez práce. Vždyť se toho taky patřičně využívá.

Podstata zamyšlení je v mezních okamžicích. Kdy sice ve školních učebnicích je stanoven zlom černa/bíla, i právní hranice jsou ustanoveny švihnutím proutku, ale s jejich reálným naplněním to je složitější. A od zaměněného kontextu může vzniknout ledacos.
POKRAČOVÁNÍ TEXTU

VÁLEČNÝ ŠTVÁČ ARNOŠT LUSTIG

(aneb něco z dosud netištěného archivu – 2002)

Od minulého století se pozice Židů obrátila. Z koncentráčnických utlačovaných – v izraelské utlačovatele. Výčitka plynové komory je v západním světě televizní kultury dnes a denně resuscitována , tudíž nastává efekt jakéhosi dvojího časoprostoru. Máme tu permanentně vybičovávaný pocit provinění všech „Nežidů“, a jedině v tomto duchu se může vést o Izraeli celospolečenská diskuse. Na druhou stranu tu ale máme časoprostor  současného Středomoří. S brilantně vyzbrojenou armádou židovského státu a s tajemným Mossadem.

Existuje politická nadávka v podobě přirovnání nepohodlného tábora k nacistům, po které nařčenému nezbývá než stažení se do ústraní. Ale většinou je osočování čistě účelovou záležitostí. K dovršení všeho občas nejvíce obviňuje ten, od koho to není oprávněné. 

Židovský spisovatel Arnošt Lustig vystoupil v posledním pořadu Klub netopýr, věnovaném Blízkému východu. Výroky, kterými diváky zasypal, by v případě jejich adresování nikoliv Arabům, ale Židům, mohly dovést leckoho do soudní síně. „Arabové lžou stejně jako lhal Hitler“, ujistil českou společnost, která se dávno distancuje od podobných paušalizací. Dohoda o skončení izraelských vojenských akcí je dle něj teoreticky možná, „ale ne mezi fanatiky (rozuměj Araby) a demokraty (rozuměj těmi správňáckými = Židy).“ Ultrasionistický fanatik Lustig se neubránil ani projevení svých genocidních choutek: „Já bych … vystěhoval ty Araby ze Západního břehu … do Jordánska.“ Aby diváky ještě jednou ujistil o svém světonázoru, tak k velkému úspěchu zopakoval „Jestli neexistuje jiné řešení … já bych ty Araby vystěhoval.“ Kdyby někdo na kameru ČT vyhlásil heslo radikálních Palestinců „ZATLAČIT ŽIDY DO MOŘE“, protiextremistická složka policie by už stepovala před studiem.

POLOVIČATOST, USPĚCHANOST, SERIÓZNIČINA

Čas se pohnul a volby za dveřmi. Nebudu vám cpát, pro koho hlasovat a na koho cenit zuby. Ani dnes nebudu omílat východisko Antidemokrata, že legitimita nevychází z většin. Podávejte si kandidátní listiny, účastněte se komparsu světovládců, radujte se z jedné či dvou zastupitelských seslí. Vaše oklamání alespoň bude stejně upřímné - jako radost mentálně retardovaného z plyšáka.

Ovšem i u REÁLNĚ připuštěných stran se agitace podobá cirkusovým cvičencům. Ti také mají předem připravenou drezúru. Případně šablony, jak všechny zádrhele musí dopadnout. Vezměme si takový výplod madam Šojdrové o sirotcích. Padesát syrských kousků coby stravitelné množství. Výkřik sice ke komunálním volbám nepříliš příslušný, leč ujal se vděčně a celorepublikově.

Europoslankyně přidala přirovnání sama sebe k Nicholasu Wintonovi. Zapomněla zmínit, že tomu šlo naopak o vyvážení děťátek z českých zemí. Logicky by proto měla spíše projevit snahu o vývoz. Třeba Cikáňat. A až posléze bažit po pomnících a po pojmenování ulic. Ale to uveďme jen pro cynickou logiku oné paralely a poněkud černější vtip.

THAJŠTÍ FOTBALISTÉ A JURA ČERNOHORSKÝ

Útržky mé korespondence Vítovi Skalskému

K tématu „Černohorský“, kde jsem Ti slíbil pár vět (mezitím zaktuálněných):

Je něco jako společenskovědné schéma. Náš Jura je pak k  dokonalosti dovedený demokrat, PRODUKT to demokracie se všemi znaky. Demokrat vskutku z  lůna demokracie. J.Č., který svou politizující existencí nechtěně vrhá karikaturní chrchel do tváří rovnostářským blábolům a hlasovacím orchestrionům. Ale tímto nálezem bych Tě už určitě nezaujal.

To co se mi vynořuje v  mysli, to je v  posledních dnech již několikráte reprízovaná hádka s mým okolím. Čutálisti v  Thajsku. Stejně jako když se páni demokraté bouří mým připomínáním, že jejich ideologické rovnostářství přirozeně a zákonitě vede k  vygenerování podobných kreténů jako Černohorský (nehledě na to co a kde zrovna JČ říká; klidně si jej na chvíli představ jako prapor feminismu). Stejně tak konzumní kultura s  masmediálním náčiním nesnese upozornění, že dnešní thajská záležitost má všechny znaky „reality show“. Prostě monzunová Výměna manželek/Pevnost Boyard/Policie v  akci apod.

DEMOLOVAT HŘBITOVY NEPŘÁTEL

Naše scéna je rozmanitá. Přitom až hrůzně podobná v tom, že si plete politickou činnost se sportovním utkáním a fanouškovstvím. Jenže ideologie vyžaduje celistvost, nikoliv hlučný přístup ad hoc. Tedy ne na věci nahlížet dle aktuální situace na pomyslném hřišti. A vždy chtít někomu/něčemu tleskat. Tleskání pro tleskání. Ideologie je svou výstavbou jiná.

Do analýzy toho, proč většina někdejších členů subkultury je po desetiletích za obzorem, by faktorů bylo možné uvést více. Ale stačí tento. Ideologický zmatek v hlavách pak rovná se snadný terč pro „umravnění“ mainstreamem. Však odpadlíků známe dost.

Jak zabránit tomu, aby se kvůli myšlenkovému chaosu angažmá dalších smrskávalo zase jen na pár sezón, tak jako tomu bylo u kamarádů minulých?

Základem je vymanit se z  uvedeného scénáře. Odvrhnout nutkání vstupovat do úplně všech tzv. „veřejných témat“, protože se o nich zrovna někde mluví. Ideologie umí i mlčet. Příslib zítřejšího ujmutí se žezel moci nám stejně může dávat jen blázen nebo podvodník. Tak proč tedy pokusy serióznosti v podobě detailního programu?

A VOBRAŤ TO! DO MNICHOVA!

Pozice Antidemokrata je v zásadě jasná. Pouze připomínám, že legitimita odvozená od volebních většin není tím pravým oprávněním k moci. Legitimitou jest toliko dějinné poslání národa – jeho nesmrtelná existence. Klidně i v podobě posledního rytíře vrážejícího dýku do ledvin věčnému nepříteli. Epos mramorového válečníka, co půjde proti mínění všech. Ale o tom dnes ne.

Na otázku „Co lze tedy činit?“ je široká škála odpovědí. Jen svaté finále nemá být v podobě hlasování pro principály v cirkusových šapitó. Raději vzdor.

°°°°

Vraťme se zpět. Jak se angažovat, když ne uchváceností volebními gongy? No, jé jé!!! Od publikování, přes veřejná poselství na náměstích, otevřené dopisy a co já vím ještě.

Pouze začíná být vadou na kráse, že nacionální PUBLIKOVÁNÍ má uzoučkou množinu adresátů. Oslovování oslovených. Nechci podobnou aktivitu nijak shazovat. Jen musím bez růžových brýlí spatřovat zanedbatelnou efektivitu pro revoluční vatry.

VEŘEJNÁ SHROMÁŽDĚNÍ jsou zase odkázána na masmediální interpretaci. A co si budeme nalhávat, jediný drban v opilosti nabourající patník obsadí mediální prostor účinněji než stohlavá shromáždění Režimu nepohodlných nacionálů. V poslední dekádě tomu tak je určitě. Kor když mainstream pro jistotu vygeneroval všelijaké šikmooké polorevolucionáře s polovičatými - nám zdánlivě podobnými – tezemi. Zato novodobý „šikmooký Čech“ skrytě podporující Režim. A kdyby to nebyl Tomio, navětvila by se nám třeba ODS s Klausem ml. a já ani nevím co všechno by nám odčerpávalo pozlátka.

DOPISY a PETICE pak mobilizují možná jen jejich signatáře než že by namáhaly hlavy tajemníkům v adresovaných institucích. Takže nakonec také jen taková nevinná hrátka.

°°°°

Náš azimut musí být jiný. Dostat nás do povědomí coby nořících se reálných aktérů politického kolbiště. Ne jako komparsu u volebních uren. Ale nás coby zatím mlhavých a přesto neúprosných hráčů. Byť vítězů až za několik dalších desetiletí (století?).

Pro dnešek se soustředíc na vytvoření své zcela specifické pozice ve veřejném prostoru! Jak? Svou originalitou! Jednu z cestiček rád sehraji. A světe div se, ani nepřekročíme trestní zákon.

°°°

Fyzické vniknutí na území těch, kteří už v nitru své podstaty mají jednu velkou lež. Ne vniknutí zlodějským paklíčem. Nýbrž organizované obsazení (prý) „přátelsky“ otevřeného prostranství! Podobná zázemí okupantů jsou ve skutečnosti senzoricky prošpikována tak, aby nikdo kromě mafiánských klanů neměl možnost účastenství. To ani objasňovat nebudu. Snad i právě proto jsem použil poněkud univerzální obraty namísto gaunerských kódů. Úkol náročností věru ctihodný!

Že podobné by bylo v celostátním rozměru logisticky zatím nedosažitelné? Pro začátek úzce – o širších zásecích uvažujme až někdy do budoucna. Zase jen realisticky!

Žádné funkční střelné zbraně by pro zamýšlený účel nebyly třeba. Dokonce ani jejich makety. Postačovala by ocel v přibližných rozměrech. Proč? Výsměšné ponížení jejich bezpečnostních opatření! Všudypřítomné a všedetekovatelné senzory údajně v jejich zlatých klíckách až tak paranoidně neexistují, jak tvrdívají profesionální lháři. Jenže soustavné „náhodné“ repetice sebenevinnosti jedině potvrzují popíranou domněnku mocenské pozice.

Pointou miniaturní public relations akcičky by mělo být dostání se tréninkové skupinky (cca 5 aktivistů) do jednoho z režijních center, která jsou si přitom už jistá svou neoficiální pozicí v postmodernistické občanské společnosti. Tam by pouhým stanutím ve smluvenou sekundu bylo výsměšně představeno naše náhlé a neoznámené účastenství! O žádné násilí z naší strany by přitom nešlo – dodatečně bezpečnostními složkami nalezená ocel by mediálně, politicky a hlavně hlasitě promluvila i tak!

Panika, která by po zdánlivě marginálním podniku následovala, by v mysli mocných s přehledem překonala veškeré naše demonstrace a volební losnovsko-mažnákovské kandidatury minulých desetiletí! I díky videosítím by akci nešlo ututlat. Zbytek by byl jen valící se sněhovou koulí PR novodobých nacionálů.

Opět bychom byli rodícím se akčním politickým hnutím, nikoliv jen mrzáckou hrstkou „konečněsjednocujícíchse“ demokratických komparsistů!

REŽÍROVANÁ KOMUNIKACE

Jsou věci, které si člověka najdou. Není přitom potřeba, aby byly někým takříkajíc dodány, předříkány. Stačí dlouhodobé pozorování a především odvaha si je uvědomit.

Dnes však nepůjdeme cestou pátrání po tom, v zájmu KOHO, ale otřeme se nahlas o to, JAK se co děje. Masmédia a jejich hlavní styly fungování. Politicky ovlivňující (persuader) a ovlivňovaný (recipient). Nebo-li skrytý mocipán a demokratický volič.

Český jazyk by sváděl k přiděleni činného či trpného rodu. Přesvědčující skrze media a přesvědčovaný (čtenář, posluchač, divák). V následujícím výčtu úkazů bude naznačeno, že oddělování rodů je skutečně nutnější.

Proloženým písmem ponechejme entrée obhájcům současné doktríny demokratického hlasování, následně doplňme námitku, která z předchozího činí jen další vypočítavou zákeřnost:

OTESTUJTE SI SVOU (...)

Ideologie musí být ucelená a přísně strukturovaná. Cokoliv ostatního je jen směskou dětinských výkřiků. Přitom připomínám, že soudobá etapa společenského uspořádání se obává ideologií. Procítěných ideologií se přímo děsí! Ať už těch či těch. Nebudu zde rozebírat všechny . Prostě proto, že sympatizuji pouze s jednou z nich.

Přesto dokáži uznat, že i jiné ideologie jsou plnohodnotnými ideologie

mi. Pakliže tedy naplňují zde uvedené znaky. Tedy ucelenost a přísnou strukturalizovanost. Primární znaky ideologií jinak: deskripce včerejška a dneška. Analýza příčin. Z toho vyvozený diktát po dlouhodobé cestě společnosti.

Postmodernistická současnost útočí jinak. Prý MUSÍ NASTAT ÉRA BEZ IDEOLOGIÍ. A zhanobí úplně vše zavánějící komplexními odpověďmi. Postmoderna preferuje chaotické masy, kterým je namluveno cosi o jejich svobodách (pod krycím názvem demokracie). Pouhá zástěrka okupačního Režimu. Kdo za vším stojí, to ani nebudu opakovat. Hamižnost s biologickými plyny.

Politologie pro celistvé ideologie už dokonce používá termín „extrémismus“. Ovšem pozor: vedle toho má i pouhý „populismus“, kde účelem směsky přitažlivých výkřiků má být vybuzení zájmu potenciálních voličů pro nevychovanou politickou stranu. Pro ilustraci: první chtějí nekompromisně zdolat všechny, kdož se proviňují vůči nosným idejím dějin, zatímco druzí si postačí třeba s výkřiky o znovuzavedení trestu smrti po nějakém mediálně rozvášněném případu vraždy.

Prvních je třeba se vyvarovat, neboť snadno přejdou k útočení právě vůči Režisérům planety. Druhé možno považovat za lehce zdivočelou občanskou společnost - ty paradoxně lze využít co politický kompars. Vždyť neškodná veřejná klání, přitom působící co křiklavé předvolební půtky, bývají vhodnou kulisou demokracie.

Dnešní odstavce proto berte spíš jako podnět k tomu, co bývá v bulvárních tiskovinách oblíbeným sloupkem o otestování si sama sebe. Ať už pro tu či onu vlastnost či styly jednání. Zdravého stravování, míry kuřáctví či míry duševních parametrů. Prostě „Otestujte si svou...“

Co vás uhranulo na dálné minulosti a činíte na tom obecné závěry směru budoucna?

Jste ochotni do podobného obrazu přijmout i mýty - třeba jen pro doplnění pomyslného estetična?

Nebo naopak hekticky prožíváte volební karnevaly coby skutečný semafor politiky?